Evropský počítačový řidičák pro učitele

Publikováno Autor Ondřej NeumajerNapsat komentář

Integrační pochody v Evropě se nevyhýbají ani školství. Začlenit se do množství mezinárodních projektů zabývajících se využíváním informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání mohou české školy již řadu let. Poprvé však přichází na scénu iniciativa, jejímž cílem je jakási standardizace ICT vzdělání pedagogů. Jmenuje se EPICT.

Školství je v Evropské unii založeno na principu subsidiarity. Neexistují tedy striktně vymezená unijní pravidla, kterých by se musely školy v členských státech řídit. Oblast školství je vždy záležitostí příslušného státu, jeho ministerstev a zákonů. Přesto již několik let vznikají iniciativy, které se snaží o nastolení standardu, nebo chcete-li o harmonizaci vzdělávání učitelů v oblasti ICT. Nejlépe to ale vystihuje samotný název celého projektu EPICT – The European Pedagogical ICT Licence.EPICT je vzdělávací systém pro učitele, který kombinuje integraci ICT do pedagogického procesu se školením základních ICT dovedností. Filozofií tohoto modelu je právě skutečnost, že oba tyto prvky musejí jít při vzdělávání učitelů ruku v ruce.

EPICT je založen na konceptu, který nabízí učitelům a vychovatelům základní dovednosti ICT pro zlepšení své osobní a odborné úrovně tím, že se zaměřuje na pedagogickou integraci ICT do učitelské praxe. Systém využívá myšlenky týmové spolupráce, skupinového učení a kritických reakcí společně s principy e learningu.

Královská Pedagogická ICT licence

Nežli se rozepíši o současném dění kolem EPICTu, je nutno vysvětlit, odkud se tento systém na evropské scéně objevil. Původně se totiž jedná o dánský projekt Paedagogisk IT-kørekort, neboli The Pedagogical ICT licence. Ten byl v Dánsku úspěšně realizován a během tří let jej absolvovalo 45 tisíc dánských vychovatelů a učitelů. Ačkoliv nejde o povinné vzdělání, formálně se pedagogická ICT licence stala v Dánsku národně uznávaným certifikátem.

Aby byl systém robustní a mohlo jím efektivně projít příslušné množství dánských učitelů, byl zvolen systém distribuovaných kurzů, který stojí na dvou zásadách:

  • faktická organizace kurzů není uskutečňována centrálně, takže není obtížné školit větší množství učitelů najednou;

  • samotné kurzy probíhají na krajské nebo místní úrovni, což podporuje a motivuje větší zapojení všech zúčastněných stran.

Pedagogická ICT licence však není jediným počinem dánské vlády, který má zkvalitnit vzdělávací systém na poli ICT. Dánsko urazilo dlouhou cestu ve snaze zajistit integraci ICT do vzdělávání. Mezi nejdůležitější kroky patří snaha o integraci ICT do učebních osnov, zajišťování přístupu učitelů a žáků k počítačům a vzdělávacím programům (software) a zabezpečení vysokorychlostního připojení všech dánských škol k Internetu. V České republice se o obdobné úkoly stará především právě probíhající Státní informační politika ve vzdělávání.

Učitelé vnímají kurzy pedagogické ICT licence jako lokální záležitost, která vychází vstříc jejich potřebám. Samotnou realizaci kurzů provádějí pověřená školicí střediska, často samy školy, kde jsou učitelé zaměstnáni (takže učitel je školen přímo v domovských podmínkách svého pracoviště) nebo lokální pedagogická centra a někdy i samy pedagogické fakulty.

<

>Licence se skládá z modulů>

Každá ICT licence začíná úvodním jednodenním šestihodinovým setkáním, kdy se účastníci kurzu sejdou a seznámí sami mezi sebou, s kurzem a s jeho obsahem a mají možnost diskutovat společně s lektorem (v originále se používá pro lektora označení facilitátor, ale terminologicky korektnější je pojem tutor) cíle kurzu. Na tomto úvodním setkání také vzniknou pracovní týmy učitelů, které mají od tří do čtyř účastníků. Následující části kurzu, tedy studium všech osmi modulů, jsou založeny na týmové práci vedoucí k rozvoji kompetencí a jako základní komunikační prostředek zde figuruje Internet. Flexibilita tohoto řešení nabízí účastníkům široké možnosti organizace studia podle jejich individuálních potřeb a možností. Součástí prvního dne je také seznámení s těmi nejzákladnějšími technickými prostředky ICT, které determinují další pokračování v kurzu.

Je tedy zřejmé, že se nejedná o klasické kurzy, ve kterých by účastníci naslouchali a pak šli do školy a předvedené znalosti bezprostředně přednesli v naučené formě svým žákům. Frekventanti kurzů jsou motivováni a řízeně směrováni lektorem k tomu, aby popisovali a dokumentovali vyučovací metody, které integrují ICT a následně vytvořili určitý postup, který iniciuje použití takovýchto didaktických metod a aktivit. V týmech po dvou až čtyřech spolupracují a diskutují nad vhodnými příklady z praxe. Společně se snaží nastínit situace ve vyučování, ze kterých budou vycházet při přípravě své vlastní práce.

Osnovu nebo rovnou koncept některé vlastní vyučovací aktivity náležející do příslušného modulu tým odešle prostřednictvím Internetu svému lektorovi k připomínkování. Lektor se detailně seznámí s obsahem, okomentuje jej, při reflexi použije konstruktivní kritiku a nabídne návrhy, nad kterými by měl tým popřemýšlet a kterým směrem svoji práci dále směrovat. Poté co tým tuto zpětnou vazbu obdrží, pokusí se v duchu navržených změn svoji práci precizovat a již finální verzi opětovně zašle lektorovi. Mezi odesláním konceptu a přijetím závěrečné práce samozřejmě probíhá oboustranná komunikace. Přijaté a uznané práce lektor umisťuje na webovou prezentaci příslušného pracovního týmu. Lektor reaguje na elektronické dotazy a požadavky nejpozději do 24 hodin po jejich obdržení (vyjma víkendů a svátků).

Zajímavostí je skutečnost, že pokud učitel působí jako lektor těchto kurzů na své vlastní škole a učí své vlastní kolegy, pak musí školicí středisko uzavřít smlouvu s dalším, tentokráte externím lektorem, který přebírá hodnocení závěrečné práce. Tím se minimalizuje možný protekcionismus.

Úroveň a složitost práce je vždy individuální a záleží na složení týmu – úroveň zkrátka není jednoznačně stanovena. Důraz je kladen na samotný proces tvorby práce a na skutečnost, že každý učitel má možnost se naučit něco nového.

Osm licencí, každá z osmi modulů

Jelikož každý vzdělávací stupeň má jiné nároky na učitele, je k dispozici celkem osm licencí. Pro každý stupeň vzdělávání jiná. Z jiných modulů se tedy skládá licence pro učitele základní školy, z jiných licence pro středoškolského učitele, z jiných licence pro učitele na školách zdravotnických, atp.

K získání ICT licence musí například učitelé základních škol absolvovat nejdříve tři moduly povinné, poté si vybrat čtyři moduly z celkové nabídky volitelných modulů a na závěr absolvovat poslední osmý povinný modul (např. středoškolští učitelé mají skladbu modulů 3+3+2). Nabídka modulů je poměrně široká, názvy modulů jsou, no řekněme, neotřelé. Raději uvádím i vysvětlení.

Povinné moduly pro učitele ZŠ:

  • Pojďme hledat na síti – vyhledávání a třídění informací na Internetu

  • Napiš něco – základy práce s textem

  • Komunikace a spolupráce po Internetu – elektronická komunikace a spolupráce prostřednictvím počítačové sítě

  • Volba je na vás – nové metody ve vyučování, závěrečný povinný modul

Nabídka volitelných modulů:

  • Příběh psaný obrázky – počítačové zpracování obrazu

  • Počítá to samo – tabulkový kalkulátor

  • Informace na obrazovce – multimediální prezentace

  • Vystav to na web – publikování a komunikace na webu

  • Do nitra databází – práce s interními databázemi

  • Kostky jsou vrženy – modelování a simulace

  • Sloupce? – návrhy tištěných materiálů a DTP

  • Lze se to naučit přes počítač? – modul zaměřený na konkrétní vzdělávací předmět

  • Je to s počítačem jednoduché? – nové pracovní metody s počítačem

  • ICT jako kompenzační nástroj – pomocník pro žáky s různým stupněm poruch a postižení

  • ICT a dovednost číst – čtení, OCR a práce s textem

  • Počítačové hry ve vzdělávání – začlenění her do vyučování

Každý účastník absolvuje v rámci své ICT licence soubor všech modulů v časovém rozpětí minimálně 24 a maximálně 52 týdnů. Studiu by se měl věnovat neuvěřitelných 50 až 120 hodin. Celkem každý účastník spolupracuje na vytvoření osmi závěrečných prací (co modul, to jedna osnova, poté koncept a nakonec závěrečná práce).

Stát se lektorem není vůbec jednoduché. Každý lektor musí být praktikující učitel a musí se profesionálně zabývat problematikou, kterou v rámci pedagogické ICT licence vyučuje. Kromě toho musí být sám držitelem příslušné licence a musí absolvovat pravidelné speciální kurzy pro lektory. Každý lektor musí mít uzavřenu smlouvu se školicím střediskem, která detailně popisuje, za jakých podmínek jsou kurzy realizovány a jak jsou organizačně zajištěny. Školicí středisko smí pro vyučování najímat pouze certifikované lektory, kteří prošli speciálním školením a mají požadovanou kvalifikaci. Tato smlouva je veřejně dostupná a tak se i účastníci kurzů mohou seznámit s povinnostmi svého školicího střediska (např. v každém kurzu může být maximálně 25 účastníků, aby byl zajištěn individuální přístup).

Vzhledem k charakteru kurzů, které jsou založeny na e-learningu, je velká pozornost věnována učebním a dalším podpůrným materiálům. K dispozici jsou články, případové studie, příklady vhodného využití ICT, cvičení zaměřená na dovednosti práce s ICT, manuály (nezávislé na platformě), modulové závěrečné práce. Úplným začátečníkům jsou k dispozici instruktážní CD-ROMy, které popisují základní funkce ICT a možnosti jejích využití.

Ve skutečnosti se jedná o formu kombinovaného e-learningu. Úvodní setkání probíhá prezenčně, zbytek distančně. Jako základní komunikační prostředek se používá prostřední FirstClass od Open Text Corporation. Tento software umožňuje přístup prostřednictvím webového rozhraní i prostřednictvím klientského programu.

Hlavním garantem a organizátorem systému je dánské IT centrum pro vzdělávání a výzkum UNI-C. Jedná se o vládní organizaci patřící pod dánské ministerstvo školství. Tato organizace udržuje a vyvíjí síťové služby – informační systém obsahující veškerou agendu od evidence lektorů, přes údržbu uživatelských účtů jednotlivých učitelů, až po webové stránky.

Podle oficiálních propagačních materiálů je počet účastníků, kteří školení nedokončí, pouhých 10 %. Při osobních rozhovorech ale tvůrci připouštějí až 15 %. I to je ale neuvěřitelně nízké číslo vzhledem k tomu, že se nejedná o povinný systém školení. Možné příčiny tohoto úspěchu lze hledat ve skutečnosti, že některé kraje kompenzují učitelům hodiny strávené studiem formou redukce vyučovacích hodin nebo v podobě darovaného notebooku či jiného hardwaru.

EPICT v celé Evropě?

Dánsko, posíleno úspěchem, který jejich vzdělávací systém Pedagogické ICT licence sklidil doma a posléze i v sousedním Norsku, které jej úspěšně přejalo a přizpůsobilo na místní podmínky, se dnes snaží v rámci rozšiřující se Evropy naskočit do rozjetého vlaku. Jejich cílem je, jak se hezky česky říká – diseminace do ostatních států. Jako pilotní země bylo přizváno Řecko, Itálie a Česká republika. Pokud se tento vzdělávací systém osvědčí, jistě by v něm bylo možné spatřovat budoucí základ evropského vzdělávacího standardu na poli ICT ve vzdělávání.

Ve světě již několik let existuje certifikát ECDL – European Computer Driving Licence. Citace z propagačních materiálů hovoří o ECDL jako o mezinárodně uznávané, objektivní, standardizované metodě pro ověření počítačové gramotnosti, která zjišťuje pomocí praktických testů, zda je uchazeč schopen efektivně využívat základní informační technologie.

Certifikát ECDL má ale hlavní těžiště jinde a pro školství není vhodný. Jeho hlavní zaměření je na programy využitelné pro administrativní činnosti a práci úředníků. EPIC nelpí na výborném zvládnutí ICT dovedností, ale zejména na uplatnění ICT přímo při procesu vzdělávání. Kromě tohoto rozdílu je zde samotný princip kurzů – ECDL je certifikace, ve které musí uchazeči dokázat zvládnutí standardizovaných úloh a znalostí. EPIC nestanovuje žádnou mezní hranici, které by učitelé museli dosáhnout. Jeho důležitou myšlenkou je důraz na inicializační účinek, který má v pedagozích vzbudit. Každý učitel se zákonitě posune dále. O kolik není nikde specifikováno. Učitel začínající s ICT se například seznámí s možnostmi kolaborativního prostření, pokročilejší uživatel najde těžiště ve využití modelování a simulace.

Jak se tento systém vzdělávání uplatní u nás je skutečně otázka s velkým otazníkem. Za prvé jej bude nutné nějakým způsobem začlenit do probíhajících školení úrovně Z, P a S Státní informační politiky ve vzdělávání (viz článek Jak se učí učitelé počítače v dubnovém vydání Softwarových novin). Za druhé se ukáže, jak českým učitelům vyhovuje možnost vzdělávat se v týmu prostřednictvím e-learningu. Na otázku by měl odpovědět pilotní běh tohoto školení, který snad MŠMT svým našim učitelům zprostředkuje.

Ondřej Neumajer

Odkazy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *