Jestli něco dobrého zbylo po „Internetu do škol“, pak to je především možnost zřizovat na školách funkci metodika ICT. Jeho prostřednictvím se mohou dostávat k ředitelům a učitelům informace o možnostech práce s ICT, o jejím využití při výuce, pokud má škola o tyto informace zájem, tvrdí náměstek ředitele Výzkumného ústavu pedagogického v Praze ONDŘEJ NEUMAJER a didaktička DANIEL RŮŽIČKOVÁ, se kterými jsme si o aktuálním stavu zapojení výpočetní a komunikační techniky při vyučování ve školách povídali.
Školy se připravují na to, co je nemine
O. Neumajer popisuje obraz budoucnosti školy – každé dítě má počítač, je dosaženo úrovně „one to one“, co žák, to počítač. Většinou mají notebooky svoje, ve škole je ale k dispozici vždy několik počítačů, aby s nimi mohli pracovat skutečně všichni, i ti, kteří si z domova notebook nepřinesli. (Výjimečně se taková škola i u nás už nyní najde.) Škola zajišťuje pro všechny srovnatelný software, z úrovně státu se pak učitelům dostává kvalitní a ucelené vzdělání, aby mohli dostupnou techniku správně didakticky a metodicky do vyučování zapojit a dosáhnout maximální efektivity. „Dneska se oblastí metodiky a didaktiky zabývá bohužel málokdo – materiály přicházejí často od firem, které chápou nabídku metodik a didaktik školám jako formu reklamy, jako komerční prosazení vlastní nabídky, vlastních technologií,“ říká O. Neumajer. Na druhé straně sám dodává, že pilotování různých postupů a využívání různé techniky bezpochyby firmám, které je vyvíjejí a prodávají, patří. Není nic špatného, když tyto firmy převezmou část společenské zodpovědnosti za zvyšování kvality ICT na školách. Několik velkých firem, které mají široké možnosti a jsou schopny zaplatit kvalitní odborníky, taky touto cestou jde. Standardní metodiky by však měl školám poskytovat podle O. Neumajera stát. D. Růžičková ještě podtrhuje úlohu státu v tom, že se při pilotážích naráží i na problémy, na chyby, jejichž popsání je důležité pro další směřování vývoje. Problém je, že firmy většinou o chybných cestách nehovoří, aby si nepoškodily svoji image. Tak se důležité informace o směrech, kterým je dobré se vyhnout, k učitelům nedostanou.
Schází systém řízení
Ve školství se na ICT nepohlíží jako na systém. Tato oblast se na školách rozpadla do jednotlivých částí – každá je důležitá, ale netvoří jeden logický celek. Takže na školách jsou většinou ICT metodici (nebo koordinátoři) se zkráceným úvazkem přímé pedagogické povinnosti, podle různých nabídek, které netvoří ucelený systém, probíhá další vzdělávání, ICT se používá jako didaktická pomůcka, sledují se výsledky vzdělávání, při kterém se používá ICT, v porovnání se vzděláváním tradiční cestou, objevují se příručky, jak využít ICT ve vyučování, do škol pronikají interaktivní tabule… „Ukazuje se, že v každé oblasti vzdělávání může být výhodné, když je do ní rozmyšleně a kvalitně zapracováno využití informačních a komunikačních technologií. Ale pokrýt manažersky a metodicky všechny tyto roztříštěné oblasti je nesmírně obtížné,“ konstatuje O. Neumajer.
Upozorňuje také, že například Finsko zhruba s polovinou obyvatel v porovnání s naší republikou, má ústav, kde se otázkami kurikula zabývá na 500 pracovníků. „U nás ve VÚP se o národní kurikulum starají čtyři desítky lidí. Navíc je těžké najít odborníka, který by se některou z oblastí implementace ICT do výuky zabýval, který by školám přinášel využitelnou metodiku. A když už se peníze z některého z projektů najdou, je složité některého z odborníků ze škol přesvědčit, aby za ně šel k nám pracovat. Je to logické. Potřebujeme specializovaného odborníka na ICT s pedagogickou praxí, který má ideálně zkušenosti s řízením školy. Takto aktivní lidé, pokud ve školách jsou, mají díky projektům relativně slušný plat, který jim my nabídnout nemůžeme,“ popisuje situaci O. Neumajer. „Přitom dneska problematiku ICT obsahuje velké množství úkolů, které na VÚP přicházejí… A pokud tam není ICT zmíněno, tak při jeho realizaci na ICT stejně dojde,“ poznamenává didaktička ICT D. Růžičková.
Víc než deset let každá vláda říká, že ICT musí být prioritou, že se v této oblasti musí žáci efektivně vzdělávat, že je to důležité pro jejich uplatnění na pracovním trhu. Přitom na ministerstvu školství po skončení problematického projektu Státní informační politika ve vzdělávání, kde se proinvestovalo na sedm miliard korun, umřel odbor, který se touto oblastí speciálně zabýval, na úbytě. Dnes má podle O. Neumajera, formálně tuto oblast na starosti jeden zaměstnanec ministerstva, fakticky přebraly odpovědnost jednotlivé odbory, které se na ni ale nespecializují, a tudíž nemají potřebné odborníky.
Ne že by neexistovala národní koncepce rozvoje ICT ve vzdělávání. Byla připravena na dobu od roku 2009 do roku 2013, její součástí byla i finanční injekce školám na podporu tohoto rozvoje. Vzhledem k nedostatku financí však nebyla v roce 2009 realizována, byla „přestrukturalizována do jiných programů“. Byl zpracován i „akční plán“ na splnění této koncepce. Bez zjevného výsledku. Navíc i kdyby se podpora této oblasti objevila v některých projektech, neznamená to systémovou, ale pouze nárazovou podporu. „Nedá se tedy říci, že by neexistovala koncepce rozvoje ICT ve vzdělávání. Existuje, pouze se neplní tak, jak byla naplánována, rozpadá se do některých programů, které nemají didaktické a metodické aspekty, nebo se pouze starají o namátkové dovybavení některých škol hardwarem a softwarem,“ konstatuje O. Neumajer. Další problém je, že není podrobná informace, na jaké úrovni dnes výuka v oblasti ICT na školách je. Proběhlo několik rychlých šetření, vyšla inspekční zpráva, která vyzněla velmi varovně, ale ucelená informace, která by mapovala celou oblast od vybavení hardwarem a moderními periferiemi, softwarem od programů po interaktivní učebnice, přes kvalitu připojení a další vzdělává-ní a hlavně využití ICT do jednotlivých vyučovacích hodin, takovou komplexní zprávu nemáme. „Projekt testování ICT dovedností žáků se teprve připravuje, Česká republika je do takového mezinárodního šetření přihlášena, výsledky ale budou až v roce 2013 nebo 2014,“ poznamenává D. Růžičková.
Zapojení ICT do života školy
Jistě, již zmíněná zpráva ČŠI upozornila na to, že vybavení škol ICT není většinou na dobré úrovni, ale vybavení, tedy hardware a software, je pouze jednou z viditelných částí výuky pomocí ICT. „Podle mého schází hlavně metodická podpora učitelům,“ říká O. Neumajer s tím, že se diskutuje, zda jsou RVP dostatečně návodné s ohledem na doporučované nástroje výuky. V textu RVP (třeba pro hudební výchovu) někteří pedagogové vůbec prostor pro využití ICT nevidí, proti nim stojí nadšenci, kteří vědí, že se dají třeba i noty zapisovat v počítačovém programu a dál se zápisem pracovat – a možnost využití ICT z textu RVP odvozují. „Jsou v tomto směru možné bud‘ přesnější formulace, nebo kvalitní metodiky přímo pro učitele, což je cesta, kterou prosazujeme my,“ říká O. Neumajer. Dát školám systém metodik práce s ICT to je představa, kterou by chtělo podle O. Neumajera VÚP uskutečnit.
Aby se ale dalo podle metodik pracovat, musí být na čem. Školy, které navštěvuji, se často chlubí interaktivními tabulemi, počítačovými učebnami… O. Neumajer ale není těmito „výkladními skříněmi“ nadšen. Klade otázku, zda mediálně ukazované školy nejsou jen ostrůvky v běžné šedi škol. Navíc – podle něho je například budování dalších počítačových učeben záležitostí minulosti. Přidává se k němu i D. Růžičková. „Pokud má ICT prostupovat všemi obory, všemi předměty, není organizačně v silách školy, aby naplánovala rozvrh tak, aby se v počítačové učebně všechny třídy na všechny potřebné vyučovací hodiny prostřídaly,“ vysvětluje. Podstatně efektivnější je prý vybavení všech učeben několika počítači s kvalitním softwarem, zasíťováním a rychlým internetem. Aby žáci mohli využívat nejen školní ICT, ale třeba i netbooky, které si přinesou z domova. To dává možnost učitelům využít paralelně se standardní výukou i vyhledávání informací na internetu, zpracovávání dat na počítači… A interaktivní tabule? „Je to dneska trend, móda. Ale mají smysl jen tehdy, když jsou doplněny výukovým obsahem, který počítá s jejich interaktivními možnostmi. V nabídce se ho objevuje mnoho, řada z firem nabízí tzv. interaktivní učebnice, jen málokdy ale jde skutečně o interaktivní výuku, která žáky nutí k aktivitě a není jen digitálně podpořenou frontální výukou. Většinou to jsou normální papírové učebnice doplněné o OD nebo DVD s obrázky, videosekvence, hry atd.,“ hodnotí O. Neumajer. D. Růžičková k tomu dodává, že problém většiny dnešních škol není ani v tom, že by neměly počítačové vybavení, ale aby s dostupným ICT dokázaly efektivně pracovat.
Přistěhovalci a domorodci
Podobně, jako není systém řízení oblasti ICT ve školství na úrovni státu, nebývá ani na úrovni školy Scházejí vůdčí osobnosti. Řada učitelů se přes absolvování různých kurzů a školení necítí při práci s ICT příliš sebevědomě, vědí, že část žáků v samotném využívání počítače, internetu a v poslední době zejména sociálních sítí je mnohem dál. V oblasti práce s ICT se vžívají pojmy digitální domorodci (to jsou děti, pro které je to přirozené prostředí, se kterým se postupně učí stejně, jako se učí mluvit a chodit, jsou v něm doslova doma) a digitální přistěhovalci (což jsou většinou dospělí, které zastihl rozvoj ICT více méně nepřipravené a oni se snaží alespoň trochu porozumět tomu, co se kolem nich děje). „Učitel by měl vědět, ale nemusí vědět všechno. Když při práci s dětmi narazím na novinku, kterou některý z žáků ovládá, pověřím ho, aby nám vysvětlil, o co jde. Necítím se tím ohrožená,“ říká D. Růžičková.
Je důležité, aby škola věděla, na jaké je úrovni v jednotlivých oblastech využívání ICT. NÚOV a VÚP v současné době pracují na projektu (nazvaly ho Škola21), díky kterému by mohly školy zmapovat, jakou roli hraje ICT ve vizi školy na jaké úrovni má ICT plán, jak využívá ICT ve výuce, nakolik této oblasti rozumějí učitelé, jakou mají sebedůvěru, jak kvalitní je metodická podpora práce s ICT, jak daleko jsou s využíváním ICT žáci atd. „Výsledkem tohoto projektu by měla být situace, kdy by se ředitel se svými učiteli zamyslel, jestli dosažený stav škole vyhovuje, nebo jestli by chtěli někde, v některé oblasti udělat pár kroků dopředu a na jakou úroveň by se chtěli dostat – eventuálně co je k tomu potřeba. Výsledkem bude rozšíření Metodického portálu rvp.cz o nástroj, který to škole zjednoduší,“ říká O. Neumajer.
Lépe by se takové projekty připravovaly, kdyby se podařilo po SIPVZ udržet systém středisek excelence, škol, které získaly statut středisek vzdělávání a které byly pro školy sousedící zdrojem zejména metodické podpory. „Snažil jsem se, aby bylo možné tyto aktivity škol podporovat například z evropských peněz, ale nepodařilo se mi to. Beru to částečně jako své osobní selhání,“ říká O. Neumajer, který měl mimo jiné tuto oblast na starosti i v době, kdy pracoval na ministerstvu školství, v dnes zrušeném odboru SIPVZ. Existují však místa v republice (například v Moravskoslezském kraji), kde se podařilo strukturu těchto „center excelence“ udržet. Není tedy vše ztraceno, není vyloučeno, že se podaří na tuto zkušenost navázat. Je to ale mimo jiné i otázka peněz. A těch je dneska hrozivý nedostatek. „Právě projekt Škola21 by mohl pomoci – školy, které by se ve škále přístupů a činností dostaly na samotný vrchol, by mohly požádat o zařazení mezi ,centra excelence‘ a pomáhat dalším školám s metodikami práce s ICT,“ vysvětluje D. Růžičková.
Financování ICT
Speciální peníze určené pouze na ICT od projektu SIPVZ školy nedostávají. Pamatuji si, že se po skončení SIPVZ říkalo, že školy budou dál financovat všechno potřebné na inovaci a provoz buď z prostředků na pomůcky (a v této položce se rok co rok drasticky škrtá), nebo že pomůže zřizovatel. Zůstalo většinou u slov. Nadějí jsou v posledních měsících tzv. šablony jejichž prostřednictvím se mohou finanční prostředky z evropského programu použít i na zvyšování kvality výuky ICT na školách, na zlepšování konektivity, na další vzdělávání pedagogů. „Školy, které jsme při přípravě šablon oslovili, potvrdily, že pokud budou moci použít na oblast ICT 50% uvolněných peněz, plně je využijí. Otevírá se tak tedy možnost, jak zase tuto důležitou oblast na školách oživit,“ říká náměstek ředitele VÚP O. Neumajer. Což je dobře. Problém je, že jde opět o projektovou podporu. Stále schází rozvoji ICT na školách a jeho využívání systém.
Učitelské noviny, 33/2010, str. 10-11. vyšlo 5. 10. 2010. Rozhovor vedl Radmil Švancar.