Za několika horami a jezery leží země, kde chodí děti zdarma do školy, dostávají zadarmo obědy, zadarmo se mohou svést školním autobusem, zadarmo chodí k lékaři, všude se používají šetrné žárovky, namrzlé silnice se ve městech nesolí, země nemá školní inspekci a korupci znají jen ze zahraničního tisku. Ve stejné zemi ale také platí pro žáky volba školy dle spádovosti, 95 % učitelů je ve školských odborech s nemalým povinným příspěvkem a DPH je 22 %. Úrovní dovedností studentů se řadí mezi nejlepší ve všech hodnocených oblastech. Tou zemí je Finsko.
Díky studijnímu pobytu Arion financovanému Evropskou unií prostřednictvím agentury Socrates mají úředníci a vedoucí pracovníci ve školství možnost rozšířit své obzory a porovnat český vzdělávací systém se systémem vybraného státu EU. Měl jsem to štěstí navštívit Finsko. V dalším textu se pokusím přiblížit některé aspekty vzdělávacího systému, které mohou našince překvapit nebo minimálně nejsou v našich zeměpisných podmínkách běžné.
Finský přístav Turku nacházející se 150 km západně od Helsinek a je se svými 178 000 obyvateli páté největší město ve Finsku. Hlavním městem bylo až do roku 1812, kdy car Alexandr I. přestěhoval vládní úřady dále na východ do Helsinek, aby tak zvýšil vliv Ruska na celou oblast. Dnes je považováno svojí dochovanou historií z třináctého století za nejstarší město Finska. Moje zkušenosti s Finskem pocházejí především z tohoto města.
Přestože mají finští studenti ve srovnání s ostatními zeměmi nízký počet vyučovacích hodin a prostředky určené na vzdělávání se řadí mezi průměr OECD je úroveň dovedností finských studentů dle průzkumu PISA jednou z nejlepších ve všech hodnocených oblastech. Některé popsané zkušeností možná čtenáři napoví, proč tomu tak je.
Rovnost šancí
Jedním z hlavních cílů finského školství je rovnost v přístupu ke vzdělávání. Bez ohledu na věk, místo bydliště, finanční situaci, pohlaví či rodný jazyk, musí mít všichni žáci stejné podmínky. Proto může překvapit, že ačkoli pravidla spádovosti byla v ČR již dávno zrušena, ve Finsku je výběr základní školy řízen dle adresy bydliště. Zdá se, že ke spokojenosti všech. Každý žák má tedy přesně určenu svoji základní školu a pokud bydlí dále nežli pět kilometrů od zastávky veřejné dopravy, má možnost využívat zdarma školního autobusu. V rámci rovnosti šancí je všem studentům podáván školní oběd zdarma.
Na obranu systému spádovosti uvádějí Finové jednoduchý argument – vzhledem k principu rovnosti jsou všechny školy svojí úrovní velmi obdobné. Proto podle Finů volba školy nehraje roli.
Obědy pro všechny
Školní stravování je na nebývale kultivované úrovni. Ačkoli i zde se najdou lidé, kteří si na jídlo stěžují, srovnání s našimi školními jídelnami zde pokulhává. Ve školách, které jsem viděl si studenti sami nabírali ze švédských stolů plných hlavních chodů, příloh, zeleninových salátů, dresingů, pečiva. Vzhledem k nulové ceně odpadají problémy s objednáváním a množstvím stravy odebraným jedním žákem – každý si má možnost nabrat tolik, na kolik se cítí. K pití se podává voda nebo mléko. Polévka je jen některý den a příliš velký zájem o ni Finové nejeví. V automatech za peníze jsou ale dostupné i nápoje obsahující kofein. Pro studenty, kteří drží dietu, jsou vegetariáni či mají nějaký zdravotní problém (např. cukrovku) je k dispozici zvláštní stůl oproštěný od problematických potravin.
Zajímavé je statistické zjištění, že největší spotřeba jídla je v pondělí a pátek. Učitelé nabízejí vysvětlení, že víkendy jsou pro žáky náročné a nabité mnoha aktivitami, při kterých se ani nestačí pořádně najíst a proto to dohánějí v pondělí a v předstihu v pátek. Těžko posoudit. Pro zajímavost: učitelé platí za stejný oběd velmi málo, něco kolem 2 Euro.
Kam zmizela inspekce?
Základní a střední školy jsou zpravidla zřizovány obcemi, spadají pod lokální školskou radu. Do těchto veřejných škol chodí 97 % všech žáků a studentů. Oficiálními jazyky jsou jak finština, tak švédština, takže existují jak finsky vyučující školy, tak švédsky vyučující. Studenti se povinně učí třem jazykům, kromě úřední finštiny a švédštiny ještě angličtinu. Pro výuku cizích jazyků využívají školy v hojné míře moderní jazykové laboratoře. Malé krabičky s mikrofonem a sluchátky se připojují do počítačové sítě (běžný konektor počítačové sítě RJ45, který zajistí i napájení), učitel má dispozici speciální pult a případně počítač se softwarem, pomocí kterého může jednoduchým způsobem vytvářet vlastní audio přípravy.
Zajímavé je zjištění, že orgán odpovídající České školní inspekci ve Finsku neznají. Cíle vzdělávání jsou dány, stejně jako v Česku, prostřednictvím společného národního kurikula. Národní program vymezuje obecná pravidla (dle některých ředitelů dostatečně detailní), která může dále upřesnit obec, resp. zřizovatel a dále je každá škola dopracovává sama. V oficiálních brožurkách se uvádí, že kvalitu místo centrální inspekce zajišťují profesionálně vzdělaní učitelé využívající autoevaluaci a externí evaluaci. Všichni učitelé musí mít vysokoškolské vzdělání.
ICT napříč kurikulem
Zajímavé je postavení akcentované oblasti informační a komunikační technologie. Stejně jako v Česku zde jakožto samostatná oblast na střední škole gymnaziálního typu neexistuje. Připomeňme, že například v Anglii je oblast ICT zařazena společně s angličtinou, matematikou a oblastí přírodních věd do všech ročníků (tzv. Key Stages, od 1. do 4.). ICT má prolínat všemi předměty napříč kurikulem. Stejně jako v Česku i zde nad tím někteří učitelé a ředitelé kroutí hlavou.
Moderní finské učebny nejsou v naprosté většině vybaveny interaktivní tabulí, pomocí které je možné dotykem ovládat počítač. To je v ostrém kontrastu například s posledními trendy ve Velké Británii, která do této pomůcky investovala neobvykle vysoké finanční prostředky a snaží se jimi vybavit všechny třídy. Finové tvrdí, že investice je to příliš nákladná na to, aby se vyplatila. Multimediální počítač připojený k Internetu promítající obraz na plátno je přítomný ve dvou třetinách všech učeben. Při investicích do interaktivních tabulí by na takový počet prostě škola neměla. Zato lze ale konstatovat, že tam, kde se interaktivní tabule nachází je využívána velmi často. Sami zástupci britského školství konstatovali, že s tak pokročilým využíváním tabulí se lze v Británii setkat jen výjimečně. A ještě v něčem se finské školy liší od škol Velké Británie či USA – přístup žáků k webový stránkám není nijak filtrován.
ICT služby a jejich údržba
Provoz a údržba prostředků ICT je řešena dvouúrovňově – na obecní úrovni existuje několik profesionálních administrátorů, kteří vzdáleně školní počítače udržují v „dobré kondici“. Vybraný učitel na škole má pak mírně navýšen úvazek a jeho úkolem je řešit drobnější závady. Obecně prý platí nepsané pravidlo, že co lze opravit do 15 minut, to je v kompetenci tohoto učitele. Nejzajímavější na tomto modelu byla skutečnost, že z několika set stovek počítačů, které jsem měl možnost ve školách vidět byly všechny funkční.
Financování ICT není v rozpočtu nijak odděleno od ostatních finančních prostředků, jak tomu například bylo v rámci české SIPVZ. Je na řediteli, které vybavení a za kolik nakoupí. K dispozici má zpravidla seznam firem schválených zřizovatelem, od kterých může služby a techniku nakupovat. Zajímavostí je snaha obcí nabízet bezdrátové připojení zdarma nejen studentům, ale také učitelům a všem státním zaměstnancům. Zatím se jedná ale pouze o zkušební provoz.
Typické programové vybavení ve školách možná někoho překvapí. Člověk by čekal, že v zemi Linuse Torvaldse, autora jádra operačního systému Linux, bude tento systém ve školách hojně používán. Nejčastěji jsou na počítačových stanicích nainstalovány systémy Windows XP a z aplikačních programů Microsoft Office (získané přes licence Microsoft School Agreement) grafický program Paint Shop Pro, antiviru finské provenience F-Secure a dále běžné programy. Některé školy nabízejí svým studentům za menší poplatek zapůjčení přenosného počítače domů.
Ředitelé škol se ve spolupráci se zřizovatelem snaží obměnit jejich počítačový park každé čtyři roky. To znamená, že nakoupí nové počítače a staré ze školy odvezou. Tento proces je ale finančně náročný a tak se jej v různých školách stejného zřizovatele realizují průběžně. To samozřejmě znamená, že v každém okamžiku mají různé školy různě staré počítače. I tuto skutečnost chápou Finové jako problém v principu rovných šancí pro žáky.
Video konference a učení na dálku
Poměrně dlouhou dobu se hovoří o tzv. učení na dálku. Ve Finsku se nejen hovoří, ale i koná. Dokonce tak často, že to není považováno za něco zvláštního. Měl jsem možnost sledovat výuku několika žáků realizovanou prostřednictvím videokonference. Vesnice, která se nachází na jednom ze 180 tisíc ostrovů (sic!) náležejících Finsku má 250 obyvatel a vlastní málotřídní školu s 30 žáky. Pro výuku některých předmětů jako je například švédština využívají vzdálenou výuku vedenou aprobovaným učitelem.
Žáci sedí v menší učebně kolem jednoho delšího stolu, každý žák má před sebou počítač s monitorem, na kterém mohou vidět obraz učitelky. Ta sedí ve vzdálené škole v kabinetě vybaveném malou kamerou a velkou televizí, která zobrazuje záběr celé učebny. Přenos je uskutečňován prostřednictvím telefonní linky zařízením Tandberg Set-top 880. Právě takováto zařízení se zasloužila o to, že se do již zažité zkratky pro informační technologie „IT“ vloudilo písmenko „C“ reprezentující komunikaci.
Na stole učitelky je umístěn notebook, jehož obraz může nechat přenášet na monitory studentů. Kromě toho má k dispozici přístroj, který snímá tištěné předlohy (typicky učebnice a opravené písemné práce), a pomocí vestavěné kamery obraz digitalizuje a vysílá na obrazovky studentů. K systému je ještě připojen DVD přehrávač a magnetofon, jejichž výstup lze také přesměrovat ke studentům.
Na celém systému je nejzajímavější jeho jednoduché ovládání. Uživatelské rozhraní je řešeno dálkovým ovladačem velice podobným tomu, který je používán na dálkové ovládání televize. Software kamery zajišťuje automatické ostření a umožňuje sledovat obličej učitelky – ta se tedy může pohybovat, kamera ji následuje. Učitelka, která švédský jazyk vyučovala rozhodně nebyla IT expert, přesto dle jejích slov nemá s touto technikou problémy. V podstatě používá dnes již běžná zařízení, jen mezi nimi přepíná dálkovým ovladačem.
Sociální jistoty, vojáci a suplování
Finsko je známo svými sociálními jistotami. Přesto překvapí, že v odborové organizaci učitelů (OAJ) je organizováno 95 % všech učitelů a to včetně ředitelů škol. Není nijak výjimečné, že v odborech jsou již i studenti učitelství. Povinný roční členský příspěvek byl v roce 2006 ve výši 1,15 % ročního příjmu učitele. Odbory za to poskytují svým členům bezplatnou právní pomoc, pojištění, týdeník učitelských novin a finanční podporu v nezaměstnanosti, např. pokud učitel o prázdninách není zaměstnán. Množství sociálních výhod, které jsou ve Finsku běžné, je vyváženo vysokými daněmi. Např. daň z přidané hodnoty patří svými 22 % k nejvyšším v Evropě.
Finsko si stále drží branou povinnost. Všichni muži musí projít základní vojenskou službou v délce trvání 6, 9 nebo 12 měsíců v závislosti na druhu služby. Náhradní třinácti měsíční civilní službu mohou mladí mužové odsloužit v nemocnicích nebo ve školách. Zajímavá na této praxi je skutečnost, že na civilní službu většinou nastupují branci již po střední škole, tedy značná část z nich před vysokou školou. Není bez zajímavosti že Finsko vede evropský žebříček v podílu obyvatelstva s terciárním vzděláním s 34 %. Pro srovnání – v ČR má vysokoškolské vzdělání 12 % populace. A kdyby snad někdo napadlo, že si může „zařídit“ obdobu naší modré knížky, asi by neuspěl. Společně s Islandem má Finsko nejnižší index korupce na světě.
Zajímavě jsou řešena pravidla suplování. Učitel, který se vzdělává a ve škole chybí je běžně suplován některým kolegou ze školy. Při absenci delší nežli tři dny má ale ředitel školy možnost najmout externistu. Většinou se na záskok zaměstná student učitelství, což v konečném důsledku vyjde školu levněji, vyhovuje oběma stranám a především dává velký prostor pro tolik potřebné další vzdělávání učitelů.
Učitelé školy na obdobě druhého stupně ZŠ a SŠ učebny na přestávky zamykají, takže žáci musí na přestávku na chodbu. Vzhledem k častému střídání učeben se ale nejedná o velký problém. Měl jsem možnost navštívit několik desítek vyučovacích hodin a nejvyšší počet žáků ve třídě, který jsem zpozoroval, byl 24. Běžně se ale pohyboval mezi 12 a 15. To je zcela nepochybně jeden z klíčů k finskému úspěchu.
Všechny výše uvedené skutečnosti z Finska pocházejí ze škol města Turku, nejčastěji z Kupittaa Upper Secondary School. Je možné, že situace v jiných finských městech či školách může být nepatrně odlišná.
Neumajer, O.: Informační technologie a vzdělávání ve Finsku, Učitelské listy 7/2006-07, str. 16-17, Praha 2007, ISSN 1210-6313