Jako náměstek ředitele ve Výzkumném ústavu pedagogickém se Ondřej Neumajer (35) specializuje na podporu informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání. Ve své současné pozici se snaží pracovat na metodice pro učitele jak přistupovat k moderním technologiím.
Po studiu informatiky, postgraduálu a praxi na modřanské základní škole se v průběhu aféry Internet do škol rozhodl přejít do státního sektoru, kde by měl větší vliv na integraci technologií do škol. „Průběh a výsledky projektu Indoš (Internet do škol) mě iritovaly. Založili jsme proto občanské sdružení Jednota školských informatiků, skrz které jsem se dostal za ministryně školství Buzkové do státní správy,“ říká v kanceláři v centru Prahy. „Jenže vzdělávání je až moc spjaté s politikou. Jen co jsme roku 2009 představili plán realizace nové koncepce ICT ve vzdělávání, začala média psát, že ministerstvo chystá Internet do škol 2. Jde o politiku, takže do toho nikdo nechce jít a výsledkem je neuspokojivý stav.“
Jak jsou české základní školy pokryté internetem?
Co se centrálně řízené aktivity týče, narážíme na problém, který se nese českým školstvím a politikou od dob Internetu do škol. Projekt se negativně otiskl do společnosti a cokoliv podobného se nyní spustí, má okamžitě nálepku „další pokus o korupci na ministerstvu školství“. Naštěstí se technologie vyvíjejí rychle a podle zprávy České školní inspekce za poslední školní rok jsou téměř všechny školy pokryté internetovým připojením. V mnoha případech však není situace optimální, zejména na malých školách na venkově.
V jakém smyslu není na takových školách dobrá situace?
Vyskytují se případy, kdy má škola třeba již několik let připojení o rychlosti 512 kb/s, přestože je technicky k dispozici lepší širokopásmový internet. Obvyklým důvodem je, že na místě nejsou lidé, kteří by tuto problematiku sledovali. Před pěti lety jim někdo nastavil modem a oni neustále platí měsíčně stejné peníze za pomalé připojení. Přitom za stejnou cenu by dnes mohli mít dvoumegabitovou linku.
Když už internet na škole je, dostane se až k žákům?
Pomalu se mění paradigma, které říkalo, že je důležité připojit k síti především administrativu školy a učitele. Koncept samostatných specializovaných počítačových učeben je již také překonaný. V posledních letech je trend mít v každé třídě třeba pět počítačů, ke kterým učitel posadí vybrané žáky. Diferencuje tak výuku na základě individuálních schopností. Relativně novým trendem je one-to-one — tedy aby každý žák měl svůj vlastní přenosný počítač, který při výuce aktivně používá. Je potřeba si uvědomit, že žáci nepotřebují drahé vybavení. Na učení jim plně stačí netbook, jehož cena začíná na hranici pěti tisíc korun. V takovém modelu by se školy nemusely starat o nákup počítačů, pouze by pokrývaly technické zázemí, jako je Wi-Fi připojení a elektrická energie. A samozřejmě zajišťovaly tato zařízení pro těch několik žáků, kterým je rodiče nemohou zakoupit.
Narážíte na projekt 100$ laptop, který vzbudil svého času velkou pozornost?
Myšlenka profesora Negroponta byla zásadní. Jeho stodolarový laptop ukázal cestu hardwarovým výrobcům. Od začátku byl míněn jako levný vzdělávací počítač pro žáky a komerční společnosti se jím nechaly inspirovat při vývoji netbooků, které následně úspěšně pronikly na trh.
Osobně nejsem zastáncem centrálníhořízení, myslím si, že v českých poměrech by vzdělávací instituce měly dostat podporu a peníze, aby si samy vybraly jaké řešení je pro ně nejlepší. Distribuovat zodpovědnost co nejníže. V rozvíjejících se ekonomikách, kam projekt primárně cílil, tomu může být jinak.
Mít hardware je jedna věc, ale mnohem důležitější je zajistit softwarovou výbavu. Jaké cesty tu jsou?
Ministerstvo může centrálně nakoupit multilicence programů a distribuovat je do škol. Jenže praxe ukázala, že na podobné zakázky často vrhá stín neprůhledné výběrové řízení. Navíc jsou potřeby škol velmi různorodé, stejně jako školy samy. Proto si myslím, že nejde o nejvhodnější přístup. Namísto toho je naším úkolem informovat školy o novinkách v oboru a doporučovat jim, jaké výukové programy a onlinové služby jsou pro výuku vhodné, které jsou na trhu a kterés e osvědčují. Vydali jsme metodickou příručku k ICT která navádí učitele na cestu, jak frontální verbalismus učitele změnit v konstruktivní výuku, kdy si žáci sami informace dohledávají, zjišťují, kriticky vyhodnocují a dále zpracovávají. A v tom přesně mohou počítače pomáhat: podporovat reformu školství, která tu probíhá.
Takže ani neplánujete šít školám software na míru?
Pro vzdělávací software existují lokální výrobci a řada softwaru se překládá ze zahraničí. Šli jsme trochu jinou cestou a vytvořili Metodický portál na doméně rvp.cz. Nabízíme metodickou podporu, například tzv. learning objects česky DUM (digitální učební materiály). Motivujeme učitele k tvorbě učebních materiálů, postupujeme je do recenzního řízení a zpětně nabízíme ostatním učitelům ke stažení a používání pod licencí Creative Commons. (Jde o soubor veřejných licencí s novými možnostmi v ochraně autorských práv. Autor plošně uzavírá smlouvu na základě které možným uživatelům některá práva k dílu poskytuje a jiná si vyhrazuje. — pozn. red.)
Z jakého důvodu?
Ukazuje se, že pro učitele je výhodnější skládat si z prověřených materiálů průběh hodiny, podobně jako když DJ mixuje hudbu v klubu. V tom jim právě náš portál pomáhá. Ohlas je na české školství nebývalý. Máme osm tisíc aktivních uživatelů, kteří se podílejí na komunitním životě, doplňují lokální pedagogickou wiki, udržují blogy o vzdělávání a diskutují o problematice. Odhaduji, že přibližně patnáct procent učitelů v České republice je velmi inovativních a technologie zapojuje vhodně. Pravdou zůstává, že majorita učitelů má v této oblasti jisté rezervy.
Copak učitelé sami netouží zlepšovat se?
V našem školství chybí silný motivační systém, který by učitele doučoval, celoživotně vzdělával. A to je přitom nutné! Když člověk před třiceti lety vystudoval učitelství, vydržel s naučenými znalostmi v podstatě celý život. Dnes jsou osnovy za pět let zastaralé — nejen u informatiky, ale u všech oborů. Ne všichni učitelé vnímají zásadní změny společnosti a předmětu, který vyučují. Vezměte si, že zapojení moderních prostředků do výuky může podporovat kreativitu. Existují například robotické stavebnice, kterým žáci mohou přes USB nahrát vlastní program a tak podobně. Děti to baví, jenže učitelé je málo využívají.
Jak se mění pozice učitele ve třídě?
Dříve byl učitel „mudrc za katedrou“, zdroj informací, které dále předával. Nyní je z něj „průvodce,“ který provádí žáka učebním procesem. Na základní škole lze cíl pro žáka popsat jako „naučit se učit“ a v tom hraje učitel klíčovou roli. Žáci si informace sami vyhledávají. Ale pozor! Nepoužívají Wikipedii nebo Google jako současná generace, ale zeptají se ostatních na Facebooku. Jejich přístup je blíž k využívání moudrosti davu nebo kolektivní vědomosti. Ve vyšších ročnících mohou být studenti v dílčích oblastech dobrým zdrojem informací pro učitele i ostatní žáky. Učitel si samozřejmě musí udržovat komplexní přehled nad celou problematikou. Svoji neznalost nových dílčích oblastí však nemusí zakrývat, spíše využít jedince, kteří toho umějí více, pro podporu výuky ostatních žáků.
Dochází ke změně vztahu učitele a žáka?
Aktuálním trendem v Evropě je celoživotní vzdělávání. Už neplatí, že dítě se učí od osmi do dvou. Učí se celý den, celý život, prolíná se formální a neformální vzdělávání. Učitel nebude moci skončit se svou prací v půl třetí odchodem ze školy. Školy by mohly ztratit relevanci, přestat být zajímavé a užitečné. Ze všech zemí v OECD máme největší problém v tom, že žáci jsou ve škole znudění. Jak se mají učit, když je to nebaví? Když škola nebude poskytovat informace o věcech, které je zajímají, a podnětné inspirativní prostředí, přece nemusí do školy vůbec chodit. Nudí se. Nikde není psáno, že povinná školní docházka přežije do budoucnosti, byť to dnes zní divoce. Školy by měly tento fakt brát jako ohrožení svého účelu. Proto musí učitelé vstoupit do volnočasových aktivit žáků.
… které se často odehrávají na internetu. Jak má učitel reagovat, když si ho žák přidá za přítele třeba na Facebooku?
Právě sociální sítě jsou pro nás jako učitele úžasnou příležitostí, jak ovlivňovat volnočasové učení. Když si vás přidá žák do přátel, znamená to, že si vás váží. Kdyby na vás byl naštvaný, neudělá to. Takže je to i pro učitele vyznamenání a musí k němu přistupovat se zodpovědností a nedávat například stejným kanálem světu najevo, kde se zrovna včera opil. Samozřejmě jde o individuální věc, každý má hranice někde jinde. Sociální sítě ještě nemáme v tomto ohledu zcela prozkoumané. Skrývají velký potenciál, a přitom je mladá generace bere jako svoje přirozené prostředí. Pedagogika jde pozadu, protože když nastane nějaký nový jev, musí se nejdříve prozkoumat a zhodnotit, jak z něj můžeme benefitovat. A to často trvá a moc se nedaří.
Proto, že u nás nejsou odborníci? Nebo peníze?
Nemáme odborníky, kteří by se specializovali na využívání technologií ve vyučování. Dokonce ani u nás není obor, kde by se dala získat docentura, takže to naši lidé typicky dělají na Slovensku. To zase není tak důležité. Podstatnější je, aby se samotní učitelé naučili sledovat, co se děje. Pedagogická fakulta je na to nepřipravuje příliš důkladně, což je problém. Bez vstřícnosti k technologiím se škola stane ghettem a za okny bude mít normální technologický svět. Škola musí s takovým světem spolupracovat.
Jakým způsobem, kromě centrálně řízeného zasahování, se dá takovému ghettu vyhnout?
Ohromný význam má spojení vzdělávání ve veřejném sektoru s komerční sférou. Už neplatí, že zodpovědnost za vzdělávání leží jen na státu s limitovanými prostředky. V době překotného technologického vývoje, globálního propojení a nadnárodních společností nejsme ve státní sféře schopni dosáhnout takových výsledků, které bychom potřebovali. Firmy mohou pomoci. Je to jejich společenská zodpovědnost. Nejde o to, že firmy budou podporovat své produkty ve školách. Ne. Měly by se aktivně zajímat a pomáhat lidem, kteří zde získávají vzdělání, přijmout část spoluzodpovědnosti. Pro příklad uvedu spojení Microsoftu, Intelu, HP, nakladatelství Fraus a dalších firem, které vybavily tři školy netbooky a provádějí tam ve spojení s vysokou školou pedagogický výzkum. Výrobci nemohou brát společnost jenom jako segment trhu, ale musí do něj investovat. Jestli se to nepodaří, budeme jen velmi těžko konkurenceschopní. Není to jen náš problém, ale celé Evropy.
Kde myslíte, že budou výsledky vašeho Výzkumného ústavu pedagogického v horizontu pěti až deseti let?
Po deseti letech v resortu Ministerstva školství jsem hodně skeptický. Obecně, když se podíváte na velké projekty ICT ve státní sféře, všechny mají nějaké negativní konotace. Opencard, zdravotní knížka, datové schránky, mýtné… digitalizace je problematická. Technologie jsou u nás často roubovány na staré principy a postupy, jak říká bývalá ministryně informatiky Bérová. Nedokážu vidět do vzdálenosti deseti let. Můžu však říci, které technologie s vysokou pravděpodobností vzdělávání ovlivní. Do pěti let k nám do škol masivně dorazí čtečky a tablety a v mnoha případech nahradí klasické učebnice elektronickými a navíc interaktivními. Proto například chystáme vlastní kanál pro distribuci elektronických knih. Půjde o metodickou podporu pro učitele.
Rozhovor vedl Dobromil Pavlovský
Ministerstvo vzdělávání. Mojo — magazín společnosti Alcatel-Lucent Czech, č. 1/2011, str. 15-17. Alcatel-Lucent Czech : Praha, 15. března 2011.