V současné době je vcelku velké množství fnančních prostředků investováno do vybavení škol moderními technologiemi. Ač by se dalo říct, že se jedná o pozitivní trend, který může zvýšit kvalitu vzdělávání v České republice, přece jen nám chybí spolehlivá data o efektivitě jejich využívání – zda interaktivní tabule skutečně napomáhá interaktivně, nebo zda je často jen nástrojem pro promítání prezentací, jaké jsou dovednosti v oblasti ICT našich žáků a studentů, jak jsou učitelé připraveni na práci s moderními technologiemi (což již nepředstavuje jen tabuli, ale například i schopnost přemýšlet o využití individuálních chytrých technologií, které děti většinou vlastní). V tomto směru jen víme, že dle zprávy ČŠI byla aktivní přímá práce všech
žáků s ICT na ZŠ sledována pouze v každé dvaadvacáté hodině, což je poněkud frustrující zjištění. O efektivním využívání moderních technologií, o trendech, které nás v této oblasti čekají, ale i o tom, zda je individuální počítač všelékem, jsme si povídali s jedním z nejuznávanějších expertů na ICT ve vzdělávání v České republice, s Ondřejem Neumajerem.
Hovoříme-li o dovednostech české populace (a zejména dětí) v oblasti informačních a komunikačních technologií – jak na tom vůbec jsme?
Pro nezasvěcené to může znít překvapivě, ale žádná spolehlivá data v rukou nemáme. Situace by se ale mohla brzy změnit. V roce 2012 probíhá několik větších výzkumů, které by nám měly zajistit mnoho zajímavého o tom, jak žáci technologie využívají, jak jim rozumí a s čím mají největší problémy. Jedná se například o projekt ICILS koordinovaný Českou školní inspekcí, jehož výstupem bude srovnání výsledků žáků nejen v rámci ČR, ale také s dalšími zeměmi. SCIO je řešitelem projektu Gepard, jehož cílem je vytvoření testu informační gramotnosti, konstruovaného s použitím postupů počítačově adaptivního testování. V neposlední řadě by příští školní rok měla pod taktovkou CERMATu proběhnout společná část maturitní zkoušky, kde je jedním z povinně volitelných předmětů i informatika. Jisté to ovšem není. Dokud nebudou k dispozici výsledky těchto ESF projektů, máme jen málo informací o úrovni ICT kompetencí našich žáků.
S tím souvisí i otázka, jak je ICT využívá no ve školách? Asi zde budeme rozlišovat i otázku, jak jsou školy vybavené, na straně jedné, a jak efektivně tyto technologie využívají, na straně druhé. Jak jsme na tom tedy v těchto kategoriích?
Mohli bychom se bavit o tom, kolik počítačů teď ve školách je a zda je to hodně, nebo málo. Ukazuje se, že to vlastně není zas tak moc důležité. Jsou školy s nadšenými učiteli a učitelkami, jejichž vybavení je velmi skromné, a přesto dosahují výborných výsledků. Často jsou to menší školy. Samozřejmě, bez určitého množství techniky to prostě nejde. Poslední dobou ale začínají některé školy využívat toho, že mnoho dětí různé digitální přístroje vlastní, některé do školy i nosí, a tak se je snaží využívat nejen pro hraní, ale i pro učení. Jde o chytré mobily, digitální fotoaparáty, MP3 přehrávače se záznamem zvuku atp. Tento fenomén má i vlastní zkratku BYOT (Bring Your Own Technology) a je mu připisován do budoucna velký význam. Takové používání ICT je pro učitele mnohem obtížnější, protože škála zařízení je poměrně pestrá v porovnání s homogenní počítačovou učebnou, kde jsou všechny počítače stejné. Přesná čísla o využívání ICT ve výuce máme z nedávno zveřejněné výroční zprávy ČŠI za minulý školní rok. Na základních školách sice inspekce zjistila použití technologií v každé páté z navštívených hodin, a na středních školách to byla dokonce každá třetí. Nicméně za využití ICT je v této metodice považována také jednoduchá prezentace učiva pouze učitelem s využitím ICT, např. datového projektoru. To samozřejmě nelze považovat za využití potenciálu moderních technologií. Aktivní přímá práce všech žáků s ICT byla na ZŠ sledována pouze v každé dvaadvacáté hodině, čili přibližně jednou týdně. K tomu není co dodat. Na využití ICT neměly vliv věk ani délka pedagogické praxe učitele, pouze jednoduchou prezentaci zvládli lépe učitelé do tří let praxe. To je věta ze zprávy, která mimo jiné vypovídá o absolventech fakult vzdělávajících učitele. Říká nám, že čekat na mladé, technologie vhodně využívající učitele, kteří nahradí současné, je zcela liché. Čerství absolventi sice podle mé zkušenosti mají ICT dovednosti na relativně dobré úrovni, umějí komunikovat elektronicky, vytvářet prezentace, používat sociální sítě. Když to vše ale mají využít pro výuku svého předmětu, jsou v úzkých. Nikdo je to neučil.
Jakým problémům školy nejčastěji čelí?
Nedávno jsme s Národním ústavem pro vzdělávání dokončili zprávu z jednoho zajímavého výzkumu za minulý rok, která monitoruje, jak školy integrují ICT do svého života. Máme několik velmi zajímavých zjištění. Například teď víme, že největší problémy mají školy s využíváním počítačů k individualizaci a k respektování specifických vzdělávacích potřeb každého žáka. A přitom dětmi nejpoužívanější počítače (tablety, chytré telefony, netbooky, MP3 přehrávače atp.) byly právě pro individualizaci původně vytvořeny. Tyto technologie mají velký potenciál, jak je využít i v individualizovaném přístupu k učení. Ideálem je, aby každé dítě mohlo pracovat vlastním tempem podle svých schopností a preferovaného učebního stylu a aktuálního stadia vývoje poznání. Jiným zajímavým zjištěním je fakt, že školy přiznávají jako jeden ze svých největších problémů nedostatečné spojení školy s vnějším světem. To považuji za velký průlom, už to neříkají jen odborníci, už to zaznívá ze samotných škol. První předpoklad, aby se s tím začalo něco dělat. Nejde jen o komunikaci s rodiči a zřizovatelem, ale například také o provazování učení s komunitou, zvaní odborníků do hodin, návštěvy firem atp. Toto nejsou problémy škol, to jsou problémy celé společnosti. Na jejich řešení se musí podílet státní i veřejný sektor a samozřejmě firmy, čím dál více je vyžadována společenská zodpovědnost firem.Takhle bych mohl pokračovat s dalšími tématy. V tom výzkumu nám nešlo o striktně počítačová témata, ale o to, kde všude je možné ICT využít pro zlepšení učení žáků, ale i škol obecně. Pro někoho bude možná nejzajímavěji působit zjištění, že samotné vybavování škol technologiemi patří k těm méně problematickým záležitostem, které české školy řeší.
A jaká doporučení jim lze navrhnout, aby tyto své kvality mohly zlepšit – v mantinelech daných současnou situací?
Bude to znít jako fráze, ale základem zlepšení je kontinuální vzdělávání – začít u sebe, číst správně zdroje a zjišťovat, jak to dělají jinde, a pak se to pokusit prosadit na své škole. Dám příklad. Téměř deset let připravuji pro různé vzdělávací instituce celodenní seminář, který je zaměřen na tvorbu školních webových stránek, na zlepšení komunikace s rodiči a dalšími cílovými skupinami. Seminářem prošlo za tu dobu mnoho stovek učitelů. Za nejpřínosnější považují dle zpětné vazby to, že získali množství nových námětů, které je nikdy nenapadly, a že měli možnost o daném tématu hovořit s dalšími učiteli, jak to dělají u nich ve škole. Seminář není ani tak o tom, jak to dělat technologicky, ale o nápadech a zkušenostech. Výměna pedagogických zkušeností českým učitelům žalostně chybí. O to více negativně na mne působí zjištění ČŠI, že finance na DVPP se na MŠ, ZŠ i SŠ snížily v roce 2010 oproti roku 2009 o polovinu. Na jednu stranu je těch aktuálních pět stokorun na učitele a rok skutečně výsměch, srovnejte to s firemní praxí. Na druhou stranu nás to vrací k tématu ICT. Na Internetu je dnes shromážděna obrovská pedagogická databáze zkušeností. Jen samotný Metodický portál RVP.CZ obsahuje dva tisíce metodických článků, komunitu angažovaných uživatelů, diskusní fóra, digifólia, pedagogickou Wiki a mnoho dalšího. Možnosti tu tedy jsou, jen být motivován a chtít se zlepšovat.
Co vlastně v oblasti ICT (z pohledu školy) znamená „jít s dobou“ – jako opak k „jen dobíhat to, co je již skutečně nutností“? V čem by se takové dvě školy lišily?
Jít s dobou podle mne znamená, že škola předkládá žákům problémy, které aktuálně řeší doma, mimo školu. A takové problémy dnes mladá generace řeší zásadně využíváním technologií. Učitelé by tedy měli technologie využívat, na druhou stranu musí vědět, kdy použít vhodnější prostředek. To vyžaduje kvalifikované a ICT gramotné učitele. Ostatně, součástí definice ICT gramotnosti je kromě schopnosti dokázat použít ICT v různých situacích také schopnost rozpoznat možnosti jejich využití i v nových, s tímto nástrojem doposud nespojovaných kontextech. Nejde tedy pouze o funkční ovládání počítačů. Hlavní rozdíl mezi dvěma školami tedy nemusí být vidět na první pohled, spočívá ve kvalifikovanosti pedagogického sboru. A to se nevztahuje jen na oblast technologií, ale především na to, jak učitelé rozumějí nové generaci dětí, která se chová trochu jinak nežli ty předchozí, a jak moc o tom přemýšlejí. Kvalitní otevřenou školu lze poznat podle více indicií. Například některé školy ve školním řádu zakazují používání mobilů. Jenže dítě nevyrušuje proto, že má mobil. Ono má mobil v ruce v hodině proto, že ho ta hodina nebaví. Mobil většinou není důvod vyrušování, ale prostředek, jak dělat něco zajímavého. Vždy se připravujeme jen na ty války, které už byly. Některé školy jdou opačným směrem a instalují přístup k Internetu pro počítače žáků na chodbách v celém areálu školy. Dostupnost rychlého Internetu je dnes jedním ze základních požadavků na moderní školu.
Ideální by tedy snad bylo, pokud by každý žák měl ve škole svůj počítač. Mohlo by to významně zlepšit výsledky žáků? Je to situace, ke které bychom měli mířit?
Zlepšení jsou obecně těžko měřitelná a je pravda, že by to mohlo výsledky i zhoršit. Technologie fungují jako zesilovač, v rukou dobrého učitele přesně opačně nežli v rukou učitelé špatného. Využívat nové prostředky pro staré výukové metody je většinou nevhodné, často krajně nevhodné. Například mnoho digitálních učebních materiálů (DUM), jež vznikají v rámci tzv. šablon, jsou pouhé prezentace, které nenastolují žádný zajímavý problém, ani žáky neaktivizují. Pouze předkládají fakta v úpravě, která učiteli vyhovuje. Jejich prezentací s dataprojektorem učitel sice ICT využije, ale ve skutečnosti tím podpoří pouze frontální verbalismus. Často se setkávám s přesvědčením, že počítače usnadňují práci. To je zásadní nepochopení jejich významu pro vzdělávání. Technologie mění výukové prostředí tím, že nutí učitele pracovat jinak. Trend 1:1, tedy každý žák pracující na počítači, bude stále masivnější. Je to ale jen jedna z možných cest. Myslím, že mnoho žáků už počítač dnes ve škole má. Jenom ho kvůli školnímu řádu nesmějí v hodině vyndávat a občas s ním pracují pod lavicí. Dnes se jmenuje chytrý mobil, zítra možná tablet. Jenom na okraj, on ani poměr 1:1 nebude finální. Již dnes je běžné, že na jednu osobu připadá více mobilních zařízení, které současně používá.
A podíváme-li se na RVP – do jaké míry odrážejí potřeby, které jsou v oblasti ICT poté na absolventy kladeny?
To je otázka, jak konkrétní má RVP být. V současné době je RVP ZV ve vzdělávací oblasti ICT velice obecné, takže si jej každý vysvětluje jinak a učí se různé dovednosti a znalosti. Nemyslím, že to je zákonitě špatně. Pokud ovšem do takového systému najednou vtrhne plošné testování, pak problém nastává.Jedním z problémů RVP ZV je podle mne to, že ICT není dostatečně zohledněno v jednotlivých vzdělávacích oborech, tedy například v matematice nebo českém jazyce. Ono by to ani nemuselo být taxativně zmíněno v jednotlivých očekávaných výstupech či učivu, ale pak by muselo být zajištěno, že učitel si automaticky dovede představit, jakým způsobem lze ve výuce daného tématu vhodně technologie využít. Když probírám v zeměpisu pohyb podle mapy a azimutu, jdu s dětmi ven, nechám je používat GPS a fotoaparát v jejich telefonech, ve třídě si procházku promítnu do Google Map či Google Earth, publikuji do těchto mapových aplikací dětmi pořízené fotografie s GPS souřadnicemi jejich pořízení atp. A toto dělá stále jenom nemnoho učitelů. ICT se už relativně často používají ve školách jako informační médium pro hledání a získávání informací, ale stále s technologiemi neumíme nakládat jako s konstrukční médiem, tedy pro vytváření, zkoumání, objevování, vyjadřování, konstruování či remixování nových poznatků. A právě tam jsou nenahraditelné, mnoho věcí dnes běžných by bez technologií vytvořit nešlo. Buď tedy budeme mít konkrétní RVP a pak je nutné aktualizovat často, řekněme každý třetí rok, nebo se spokojíme s obecnějšími formulacemi a učitelům nabídneme kvalitní metodickou podporu. Druhá varianta je mi milejší, ale ta kvalitní podpora navázaná na kariérní řád tu bohužel chybí. Jak jsou vlastně zapojeni samotní žáci? Je důležité si uvědomit, že díky technologiím můžeme dělat věci, které by bez nich byly obtížné nebo zcela erealizovatelné. Skvělým zdrojem výukových aktivit jsou projekty eTwinningu. Většinou v nich spolupracuje několik škol z různých jazykových prostředí, které s využitím blogů, diskuzí, fotografií, videí, podcastů, videokonferencí a dalších ICT prostředků společně pracují na zajímavém projektu. Děti mohou například srovnávat, jaká je jimi naměřená teplota a stav počasí s hodnotami naměřenými ve stejný okamžik na dalších místech světa jinými školami. Nebo společně vytvářet interaktivní kalendář svátků, kuchařku národních jídel, zkoušet fyzikální pokusy, psát komiks. Z pedagogického hlediska je
důležité, že projektové metody učitelé ze své podstaty pojímají jako aktivity jednotlivců a skupin. Individualizace a skupinová práce, která se v běžné třídě často ve výuce nedaří, je v takových projektech považována za základ úspěchu.
Jak je složité, aby integrace ICT ve škole byla efektivní? Jaké služby, které v tomto školám mohou usnadnit práci, lze v dnešní době využívat?
Z výzkumů vyplývá, že klíčovou osobou u kvalitních škol je osobnost ředitele. Pro šíření inovací je ovšem nutné komunikovat s učiteli, ukazovat jim příklady zdrojů, dobré praxe, novinek. A to by měl dělat ICT metodik, který na to má i snížený úvazek. Dlouhodobý problém, zejména na menších školách, je v oblasti údržby počítačů a ICT zařízení. Jen polovina škol má interní osobu, která se technickou podporou učitelů zabývá, ostatní to řeší externí firmou. Z rychlých šetření ÚIV například vychází, že čtvrtina škol čeká na opravu počítačové závady celý týden. Jak pak má učitel plánovat, když mu nefunkčnost zařízení rozbije celý týdenní plán? Poslední vývoj na poli ICT naznačuje cestu, jak by se v této oblasti mohlo školám trochu odlehčit – uživatelská rozhraní počítačů jsou stále jednodušší (viz např. tablety iPad od Apple), do škol nastupují nové služby, jako je cloud computing, díky kterému není nutné se starat o instalace a aktualizace softwaru, správu licencí na jednotlivých počítačích, provozování vlastních serverů. Na druhou stranu tyto nové technologie mají zase nové nároky, například širokopásmový přístup k Internetu, bez kterého spolehlivě nefungují. A hlavně kladou na učitele stále nové a nové požadavky, a ti se musejí vzdělávat.
Pokud bychom se podívali do budoucna – kam bude podle vás využívání ICT směřovat?
Za ICT trendy, které ovlivní české školství v horizontu několika málo let, lze považovat již zmíněný cloud computing a dále využívání tabletů a mobilních zařízení obecně. Velký potenciál spočívá v sociálních sítích, které se zatím nedaří příliš ve školách pro učení využívat, a v systémech pro řízení a zpřístupňování vzdělávacího obsahu i mimo vyučování, jako je např. Moodle. V delším horizontu by se podle předpovědí odborníků měly do škol více dostávat výukové hry a individualizaci by měly podpořit systémy na analýzu výukových výsledků. Jistý těžko odhadnutelný přelom může vyvolat zpracování přirozeného jazyka a rozpoznávání řeči, jehož příkladem je asistentka Siri v nejnovějších telefonech iPhone. Ovšem vše může být nakonec trochu jinak. Nežijeme v době nejlepších prognóz Isaaca Asimova či Arthura C. Clarka. Dnes je futurologie vzhledem k celkovému zesložitění světa čím dál náročnější a víceméně sázkou do loterie.
Moderní vyučování, 3-4/2012. str. 8-10. Rozhovor vedla Leona Gergelová Šteigrová