Vhled mnoha renomovaných ICT firem do oblasti moderní pedagogiky založené na využívání digitálních technologií se v posledních letech výrazně zlepšil. Vhledu ředitelů škol do stejné oblasti se ale nijak zásadněji neposunul. Jsme tak často svědky jistého kontrastu, jehož důsledky by mohly být pro školy minimálně neblahé.
Za posledních pět let se svět digitálních technologií ve vzdělávání posunul mílovými kroky. Může za to dynamika oboru ICT a v důsledku toho pak několik trendů, jejichž masifikace je dnes již patrná doslova na každém kroku. Mezi ty nejdůležitější můžeme jmenovat mobilní zařízení, sociální sítě a cloud computing. Spojení těchto tří trendů umožňuje lidem být neustále ve spojení a jednoduše sdílet své zážitky a data. Nové myšlenky se tak mohou rychleji šířit a tím ještě více urychlovat vznik dalších inovací.
Poslední dobou jsme svědky zajímavého fenoménu, který dosud nenabýval tak ostrých obrysů, což se nyní mění. Některé ICT firmy jsou stále lepší v chápání moderní pedagogiky a předjímání potřeb škol, učitelů a žáků. Manažeři vědí moc dobře, že pokud chtějí podpořit udržitelnost produkce svých firem a prodávat stále více stále novějších produktů a služeb, dlouhodobě nevystačí pouze s objevováním nových trhů, ale musí na to své současné zákazníky připravovat, vlastně si je vychovávat.
Velké nadnárodní ICT společnosti jako je např. Cisco, Intel či Microsoft investují nemalé finanční částky a úsilí do pedagogického výzkumu, aby zjistily, jak žákům a učitelům pomoci, jakým směrem se vyvíjí budoucnost vzdělávání, kde mohou jejich produkty pomáhat a kam mají směrovat své nové inovace. Vědí, že nemohou pouze uvádět nové produkty na trh, ale musí pro ně připravovat podporu: vzdělávání pedagogických pracovníků v práci s novými technologiemi, podporování čelních učitelů, jejich sdružování, sdílení nejlepších příkladů dobré praxe, zvyšování povědomí o nových inovacích a moderních trendech.
I vlády vyspělých států již pochopily, že jejich vzdělávací politiky nemohou školství držet odtržené od okolního světa, že zlepšování vzdělávání nemůže být doménou pouze státu a případně neziskových organizací, ale musí se na něm podílet i komerční sektor. Výsledkem mohou být například snahy o projekty typu PPP (Public Private Partnership), inkubátory nových inovací (pre-seed aktivity) nebo ze strany komerce aktivity společenské odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility).
Motivace je z podnikatelského hlediska zřejmá. Rozpočet rezortu školství je v českém státním rozpočtu po sociálních službách hned druhý nejvyšší. Učitelé mají představu o školství jako o finančně podhodnoceném segmentu, z hlediska prodeje se ale jedná o segment poměrně lákavý. Tomu samozřejmě nahrává skutečnost, že budoucnost vzdělávání je a stále více bude spojena s technologiemi. A ty musí někdo vyrobit, do škol dodat a někdo provozovat. Potud se zdá být všechno relativně v pořádku, nebo minimálně v mezích (neo)liberálního tržního prostředí.
Nové technologie pro školy bez zkušeností
Problém ale nastává, když argumentačně dobře vybavení prodejci nových technologií nabrífovaní výsledky moderního pedagogického výzkumu atakují konzervativní segment škol a jejich nepřipravené ředitele svými novými produkty s podporou silných pedagogických argumentů. Ředitelé škol, zavalení řešením rozsáhlého a zdánlivě možná neřešitelného konglomerátu problémů – od změny role učitele, kurikulární reformy, nedostatku financí, snižování relevance školy v očích žáků až po zatékajících střechu do školy – jsou často jen zběžně informováni o skutečných trendech moderní pedagogiky a zpravidla příliš netuší, jaké technické prostředky jim k jejich naplňování mohou nejvíce pomoci. O moderních digitálních technologiích ve vzdělávání jsou ředitelé škol informováni zpravidla zcela nedostatečně, dosud většinově nepovažovali tuto oblast za zásadní.
Dobře argumentující dodavatelé technologií, kteří dnes ovládají profesionální psychologické strategie a někdy i manipulativní přesvědčovací taktiky prodeje pak nemají velký problém do škol prodat pod rouškou moderních pedagogických trendů víceméně jakékoli technologie. Tedy často i ty, které ve skutečnosti jdou již svojí podstatou právě proti moderním trendům a smyslu individualizace a obecně transformace vzdělávání. Vzpomeňme například interaktivní tabule podporující především frontální výuku, elektronické učebnice vzniklé prostým převodem stávajících tištěných učebnic do elektronické podoby bez výraznější přidané hodnoty nebo portály vzdělávacího obsahu dostupného on-line, které kromě faktografických údajů žákům nic nového nezprostředkovávají.
Výše uvedené příklady technologií jsou z doby nedávno minulé, dnes stojíme na prahu něčeho nového. Mnozí ředitelé dnes již například o interaktivních tabulích, elektronických učebnicích a vzdělávacích portálech mají alespoň rámcový obrázek, práci s nimi si již vyzkoušeli nebo někde viděli. Názory na využití skutečně moderních technologií si však teprve formují. Zatím tudíž netuší, jaké první kroky je potřeba učinit, pokud se rozhodne škola zavádět tablety, zda a jak rozvádět wi-fi po celé škole, jakou platformu pro cloud computing ve škole zvolit, jak to souvisí s platformou školních tabletů či dotykových notebooků, do jaké míry prezentovat školu na sociálních sítích, kam ukládat DUMy vzniklé v projektech, jaký elektronický kanál použít pro komunikaci s rodiči a tak dále. A i kdyby našli čas a trpělivost na pedagogickou literaturu, žádná česky psaná jim v tom zatím nepomůže. A právě zde se otvírá velký prostor pro dodavatele digitálních technologií a jejich prodejce.
Konec powerpointových inženýrů
Fenomén zvyšování prezentačních dovedností a na míru šitých prezentací prodejců v oblasti nejmodernějších technologií je dobře patrný na konferencích pro učitele, které sponzorují, a kde se také prezentují komerční společnosti. Nepřesvědčivá a nudná produktová vystoupení prodejců techniky běžná v minulých letech dnes nahrazují prezentace podpořené efektními multimediálními vstupy, videoukázkami využití jejich technologií ve školní praxi, vzdálené on-line přenosy a mnoho dalších prvků, které působí moderně a značně profesionálně.
Zatímco dříve na takovýchto konferencích probíhaly prezentace samotných produktů, dnes je nahrazují prezentace toho, jak lze daný produkt ve školní praxi využít. A nejšikovnější dodavatele již nereprezentují zmínění powerpointoví inženýři, ale přímo učitelé, kteří předvádějí výukové aktivity poutavě využívající nabízené digitální technologie dané společnosti. Inspirace k pořádání takovýchto prezentačním show čerpají společnosti v zahraničí, kde je tento postup již delší dobu běžnou praxí.
Znejistěný ředitel školy pak má nelehký úkol rozpoznat, která že to technologie je pouze dobře nakašírovaný spektákl, a která je možná to, co by jeho škole mohlo pomoci zvyšovat kvalitu a atraktivitu výuky. Není vůbec jednoduché rozpoznat, zda prezentovaná technologie bude stejně dobře jako na prezentaci pracovat i u něj ve škole, zda ji jeho učitelé budou umět využít a jestli někdo jiný nenabízí něco podobného výrazně levněji.
Na druhou stranu, právě na takovýchto konferencích je možné se setkat s širokou nabídkou možných řešení nasazování digitálních technologií do škol a srovnávat vlastnosti a možnosti konkurenčních řešení. Pořádání takových konferencí je tedy evidentně správný počin a nelze je paušálně kritizovat.
Nelehký úkol
Zatímco přehled a vhled ředitelů škol do oblasti moderních digitálních technologií a pedagogických trendů pokročuje pouze pozvolna, dovednosti dodavatelů a prodejců z ICT firem v chápání potřeb škol a moderních pedagogických trendů se zlepšily markantně. Investice do tohoto zlepšení se firmám zcela jistě vyplácejí. Sednout na lep šikovnému marketérovi dnes není vůbec obtížné. V Česku chybí občanská sdružení, dnes spolky, které by v této oblasti školám skutečně nezávisle radily a pomáhaly. Profesní asociace učitelů se této oblasti nevěnují.
Navíc, na nejvyšší úrovni tvůrců vzdělávací politiky, ale i fakult vzdělávajících učitele, existuje množství osob, kteří nepovažují kompetence v oblasti digitálních technologií za nedílnou součást kompetencí pedagoga či ředitele. V důsledku se pak nemůžeme divit, že mnohé případy zavádění digitálních technologií do vzdělávání selhávají a nepřinášejí původní očekávání. Jistá ezoterika, další inovace a komplexnost přístupu patří totiž k vlastnostem moderní pedagogiky, do které mohou proniknout jen ti, kteří k tomu vyvinou značné, netriviální úsilí. Proto zní moje rada pro ředitele tak, jak je formulována v titulku tohoto článku.
Zdroj: NEUMAJER, O. Nepořizujte do školy nové digitální technologie, pokud jim nerozumíte. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2014, roč. 11, č. 8, s. 26-27. ISSN 1214-8679