Rozhovor s pro Informátor Krajského zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a informační centrum v Novém Jičíně, září 2014.
Ondřej Neumajer je známým popularizátorem informačních a komunikačních technologií. Je také v této oblasti
učitelem, didaktikem a lektorem. Využíváním digitálních technologií ve vzdělávání se zabývá
dlouhodobě. Na naší konferenci Technologie zítřka v dnešní škole jsme ho požádali o rozhovor.
Co Vás přivedlo k zájmu o nové technologie? Koho nebo co jste potkal?
Dnes se často používá dělení na digitální domorodce a digitální přistěhovalce. Já byl od mala
digitální domorodec, ač jsem to tehdy samozřejmě netušil. Táta pracoval ve Výzkumném ústavu
sdělovací techniky a díky tomu jsme doma měli postupně několik počítačů. Pro první z nich – PMD
85 – neexistoval v roce 1986 téměř žádný software, tak jsem si jej začal psát. Naučil jsem se
programovat a to mne velmi chytilo. Spolužáci měli později také osmibitové počítače ze zahraničí
a bylo pro ně dostupné množství her. Oni hry hráli, já je programoval.
Už je to dva roky, kdy jsme zveřejnili Váš příspěvek Deset mýtů a mylností. Proč vznikají? Jak je
můžeme odstranit?
Orientovat se v oblasti internetu a digitálních technologií je stále komplikovanější. Informatiku
jsem vystudoval, přednáším ji, píšu o ní, přesto mnohdy nechápu, jak některé nové technologie
fungují. Naprosto rozumím tomu, že laik z toho může být nešťastný. Složitost systémů může ústit
v nepochopení principů fungování technologií a jejich využití. Tak vznikají mýty.
Pohybuji se na rozhraní dvou vědních oborů: světa exaktních digitálních technologií a světa pedagogiky, která nemá jednu
univerzální pravdu, je to postojová a hodnotová záležitost. Prolínání dvou zcela odlišných oborů je to, co mne na tom baví. Nikoli
tedy přímo v informatice, ale v tomto prolínání se vyskytuje množství polopravd, mýtů a mylnost í. Mnohé ale vznikají tím, že
o daných záležitostech přemýšlíme málo nebo vůbec, máme jen povrchní znalosti. Proto se snažím přinášet učitelům inspiraci
a nové pohledy, mnohdy i úmyslně odporující jejich předchozím zkušenostem, abych je o tom nutil přemýšlet.
Mezi častá nepochopení patří například mylná představa o samotném využití technologií ve výuce. Nedostatek invence vede často
k tomu, že si učitelé představují používání počítačů ve výuce stejně, jako když s nimi pracují dospělí, tedy např. pro čtení e-mailů
a textů, sledování videí, zpravodajství, počasí atp. Jenže pro úspěšné učení je důležitá žákova aktivita a jeho tvořivost. Navíc
technologie do hodin často učitelé zařazují tak, že jimi nahrazují tradiční postupy. A to je chyba. Například použít tablet má smysl
pouze tam, kde s jeho pomocí lze docílit výsledků, jež překonají možnosti, kterých můžeme dosáhnout jen s tužkou a papírem.
Například tím, že jej využijeme pro vytvoření díla kombinujícího záznam nejen slovem, ale i obrazem a zvukem a výsledek takové
práce necháme žáka zveřejnit a sdílet na internetu, kde se jím dítě může pochlubit rodičům a jeho kamarádi se k němu mohou
vyjadřovat na sociální síti.
Předpokládám, že ovládání nových technologií je pro Vás běžnou součástí kvalifikace pedagoga. Potkáváte se i s jinými názory?
Doba se hodně mění a dnes si již opačný názor nikdo nedovolí říci veřejně. Když ale dojde na lámání chleba, například při tvorbě
standardu profesních dovedností učitele, tak se vždy objeví někdo, kdo jejich význam různými, někdy i manipulativními způsoby ,
záměrně podceňuje. Mám empirickou zkušenost, že vždy je to někdo, kdo sám tyto kompetence postrádá. Nejlepší učitelé, které
jsem v životě potkal, možná nebyli v používání počítačů nejzkušenějšími uživateli, ale nikdy jejich potenciál nezpochybňovali a vždy
spíše vnímali své nedostatečné dovednosti, které jim brání technologie více ve výuce využívat. Na ty se chtěli zaměřit.
Nemohu se nezeptat na podporu MŠMT pro zavádění tabletů do škol. Jaká jsou Vaše očekávání? Co mohou tyto projekty
přinést?
To je otázka na velmi dlouhou odpověď. Omezím se na to, že v mobilních dotykových zařízeních jako jsou tablety (s jejich
propojením s cloudovými službami a internetem), spočívá obrovský potenciál, který jsme pro učení ještě neobjevili. Centrálně
a příkazem ale digitální technologie šířit do škol nemá význam, vždy by se mělo jednat o společné rozhodnutí ředitele, učitelů,
rodičů a žáků. A takováto rozhodnutí by mělo ministerstvo být schopno vhodně podporovat. Vůbec jim tuto úlohu nezávidím, je
nesmírně obtížné navrhnout a připravit takový systém, natož jej pak ještě zrealizovat.
Pokud byste měl neomezenou moc i finance, co byste udělal jako první pro učitele ve školách?
Spíše nežli pro učitele bych pro jejich žáky mávnutím kouzelného proutku chtěl zařídit, a by je učili pouze ti, kteří to dělají rádi
a proto, že v tom vidí svůj smysl života, nikoli pouhé zaměstnání. A tím by se potažmo prestiž učitelské profese významně zlepšila.
S Ondřejem Neumajerem hovořila Václava Brusová