Výukové objekty jako pomocná ruka učitelům

Publikováno Autor Ondřej NeumajerNapsat komentář

V dnešní době je jen obtížně představitelné, že by učitelé mohli ve výuce vystačit pouze s materiály schválenými oficiálně nějakou centrální autoritou, tedy například učebnicemi. Za poslední dvě desetiletí se svět kolem nás významně změnil. Změnil se tak moc, že školní učebnice, které dříve srozumitelně zprostředkovávaly žákům informace o fungování a principech světa kolem nás, dnes již nemusí být aktuální nebo nemusí generaci mládeže odchované na konzumování televize a pohybující se v on-line světě Internetu vyhovovat. Navíc decentralizace našeho vzdělávacího systému spojená se změnou role učitele vyžaduje od pedagogů stále větší tvořivost a zodpovědnost.

Pomocnou rukou učitelům vycházející ze změn a nových možností posledních desetiletí jsou výukové objekty. Ty jsou zpravidla hromadně dostupné z úložišť výukového obsahu. V obou případech hovoříme o elektronických, resp. digitálních, záležitostech. Mezi nejširší definice výukového objektu patří ta od Davida A. Wileyho, který považuje za výukový objekt jakýkoli digitální zdroj, který může být opětovně využit pro podporu vzdělávání. Obsahově obdobná je i oficiální definice Institute of Electrical and Electronics Engineers (IEEE): Výukový objekt je jakákoli digitální nebo nedigitální entita, která může být použita v učení, vzdělávání a výuce.

Elektronické výukové objekty mohou nabývat mnoha forem: obrázky, zvuky, videa, texty, interaktivní aplikace atd. Může se jednat o sylaby, plány lekcí, přednášky, laboratorní cvičení, zadání domácích úkolů, pracovní listy, prezentace, testy atp. Škála je opravdu bohatá.

Původní myšlenkou pro vznik elektronických výukových objektů byla snaha autorů e-learningových kurzů ušetřit si práci při jejich sestavování a znovu využít již jednou vytvořená data. Cílem bylo rozdělit komplexní kurzy elektronického vzdělávání znovupoužitelných částí, které budou dostupné pro vytváření dalších a dalších kurzů e-learningu a tyto objekty nabídnout recipročně ostatním. Pro potřeby základního a středního školství není nutné hovořit hned o celých e-learningových kurzech. Výukové objekty je možné využívat samostatně a učitelé tak mohou tyto elektronicky šířené materiály vhodně začlenit do svých vyučovacích hodin.

Za nejvýznamnější princip dnešního světa Internetu je bezpochyby považována vzájemná spolupráce uživatelů, vzájemná komunikace a možná výměna vytvořených děl nebo jejich částí. Prostředí na těchto principech založené bývá často označováno jako Internet druhé generace neboli Web 2.0.

Jak neporušovat autorský zákon

V této souvislosti je vhodné zmínit trend, který šíření výukových objektů významně nahrává. Jedná se o hnutí Open-Source orientované původně na šíření otevřených (modifikovatelných) zdrojových kódů počítačových programů. Do této kategorie spadá velké množství programů, které jsou svým charakterem ideální pro využití ve školství. V Česku jde například e-learnignový systém Moodle, kancelářský balík OpenOffice.org, internetový prohlížeč Firefox či poštovní program Thunderbird.

Principy Open-Source se podařilo přenést z počítačového software také na oblast vzdělávání, tedy i na výukové objekty. V roce 2009 byla zveřejněna oficiální česká verze Creative Commons. Jedná se o soubor veřejných licencí, které přinášejí nové možnosti v oblasti publikování autorských děl: posilují pozici autora při rozhodování o podmínkách, za jakých bude dílo veřejně zpřístupněno. Tyto licence zajišťují dostatečnou ochranu autorských práv a podporují další šíření shodně licencovaných materiálů.

Například licence nazvaná v českém jazyce Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko umožňuje všem zájemcům šířit a upravovat výukový objekt za podmínek, kdy je uveden původní autor, dílo není užíváno pro komerční účely a pokud bude toto dílo jakkoliv upraveno nebo použito v jiném díle, bude výsledek práce šířen pod stejnou nebo slučitelnou licencí. Ke každé licenci patří příslušný obrázek, který licenci na internetových stránkách symbolizuje.

Úložiště výukových objektů

Výukové objekty jsou nejčastěji dostupné z internetových úložišť. Hlavní myšlenkou výukových objektů je podpora tvořivosti uživatelů a sdílení výsledků jejich práce. Proto jsou tato úložiště zpravidla budována jako komunitní weby, kde mohou učitelé nejen výukové objekty získávat, ale také vkládat, hodnotit, diskutovat o nich a dalšími způsoby šířit zkušenosti ze své pedagogické praxe. Typickým úložištěm výukových objektů s množstvím pokročilých komunitních funkcí postaveným na myšlenkách Webu 2.0 jsou Digitální učební materiály (DUM) na Metodickém portále http://www.rvp.cz/. Jiným příkladem je úložiště na adrese http://www.veskole.cz/, které se zaměřuje na podporu výuky s interaktivní tabulí. Pro učitele jsou budována i nadnárodní úložiště, která díky propojení na množství národních úložišť mohou nabídnout velké množství objektů. Příkladem je Learning Resource Exchange na adrese http://lre.eun.org/.

O významu výukových objektů hovoří i čerstvě publikovaný Horizon Report 2010 – pravidelná výroční zpráva projektu Horizon, která je patrně světově nejvýznamnější předpovědí budoucího vývoje na poli vzdělávacích technologií. Volně šiřitelné výukové materiály jsou považovány za jeden z hlavních trendů následujícího roku.

NEUMAJER, O. Výukové objekty jako pomocná ruka učitelům. Moderní vyučování. Praha : AISIS, roč. 16, 2010, č. 5, strana. 10. ISSN 1211-6858.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.