Výzkum struktury vzdělávání učitelů v oblasti ICT v roce 2012

Publikováno Autor Ondřej NeumajerNapsat komentář

Příspěvek popisuje výzkum, ve kterém byla provedena analýza předkládaných žádostí o akreditace v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, které se dotýkají problematiky informačních a komunikačních technologií. Výzkum byl realizován opakovaně a to v dubnu a červnu 2012.

Další vzdělávání v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT) je a bylo součástí několika státních koncepcí. Příspěvek se pokouší zaměřit na některé charakteristiky současné nabídky vzdělávání, které mohou školy využívat.

Systém DVPP

Další vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP) vychází ze zákona 563/2004 Sb. O pedagogických pracovnících a z vyhlášky 317/2005 Sb. o DVPP, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. Zjednodušeně řečeno, požádat o akreditaci vzdělávacího programu může organizace, která splní požadované kvalifikační předpoklady a jejíž vzdělávací programy projdou posuzováním akreditační komise Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Důvodem vzdělavatelů pro podání žádosti o udělení akreditace je možnost škol a školských zařízení hradit takto akreditované vzdělávání pedagogických pracovníků z prostředků státního rozpočtu, které jsou za tímto účelem školám k dispozici.

Jakožto člen akreditační komise DVPP, který se několikrát do roka pečlivě seznamuje se stovkami předložených žádostí o akreditace, jsem se rozhodl uskutečnit malý výzkum. Zajímalo mne, jaké typy vzdělávacích programů v oblasti informačních a komunikačních technologií žadatelé k akreditaci předkládají a tedy i pravděpodobně následně učitelům nabízejí. Takové zjištění může být zajímavé jak pro tvůrce vzdělávací politiky, tak pro samotné organizace, které DVPP nabízejí.

Mezi odborníky na technologie ve vzdělávání dlouhodobě převládá názor, že zatímco na základní uživatelské dovednosti a dovednosti k ovládání software je zaměřeno větší množství vzdělávacích programů, metodiku využití moderních technologií ve vzdělávání nabízí jen velmi málo vzdělávacích organizací. Zatímco první skupina kurzů byla primárním cílem Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) v letech 2001-2006 a takovýmto vzděláváním prošlo velké množství pedagogů, absolvování druhého typu kurzů nabízející učitelům konkrétní didaktické a metodické postupy, jak daný vzdělávací hardware, software či on-line službu použít s žáky pro podporu učení je stále spíše okrajové.

Východiska hodnocení a klasifikace kategorií

Komise DVPP MŠMT má 25 členů a schází se pětkrát do roka, ve školním roce tedy každý druhý měsíc. Z organizačního hlediska je komise rozdělena do několika subkomisí. Členům subkomise ICT jsou přidělovány žádosti, které směřují k rozvoji ICT gramotnosti pedagogů, případně žádosti, které se významněji problematiky technologií dotýkají.

Akreditační komise zkoumá předloženou žádost na základě kritérií, resp. jednotlivých náležitostí žádosti. Požadované náležitosti jsou uvedeny na webu MŠMT v sekci věnované akreditacím. Jiné vodítko, nežli vyplněný formulář žádosti, k dispozici komise pro posuzování bohužel nemá. Může samozřejmě čerpat z veřejně dostupných zdrojů, typicky webových stránek organizace. Nelze s jistotou konstatovat, že obsah žádosti je v konečném důsledku realizován v té podobě, v jaké je formulován v žádosti.

Za účelem rozdělení žádostí dle obsahové náplně do kategorií jsem vycházel z typologie předkládané Kalašem (2007), kterou jsem pro potřeby regionálního školství upravil do těchto čtyř kategorií:

kategorie

příklady a komentáře

1. základní vzdělávací programy – základní ICT dovednosti, základní aplikace pro komunikaci, psaní, vyhledávání atd.

především základní školení funkčních dovedností ovládání software a Internetu (MS Office, OpenOffice.org, základy Internetu atp.), SIPVZ školení úrovně Z, P0

2. vzdělávací programy zaměřené na širší ICT kompetence, které obyčejně zahrnují používání různých softwarových nástrojů na sebevyjádřejní a komunikaci

víceméně většina toho, co nespadá do prvního bodu, např. tvorba webových stránek, bezpečnost on-line, počítačové sítě, školní informační systémy, SIPVZ školení úrovně PV (Publikování na WWW, Počítačová grafika)

3. vzdělávací programy pro pokročilé, nabízejí např. širší nabídku volitelných modulů, někdy obsahující i nabídku modulů o moderní didaktice práce s ICT v daném prostředí (MŠ, ZŠ, SŠ)

víceméně výjimečné, např. využití Internetu ve výuce, pokročilejší tvorba digitálních učebních materiálů (DUM), didakticky zaměřené kurzy jako ICT v matematice, moderní didaktické teorie v praxi, studium k výkonu specializovaných činností – koordinace v oblasti ICT

4. vzdělávací programy pro pokročilé inovátory – zbožné přání teoretiků ICT

zcela výjimečné, např. zapojení tabletů do výuky (kvůli aktuálnímu, dosud neznámému tématu), projektová výuka s pokročilým využitím ICT

Tabulka 1 Použitá kategorizace vzdělávacích programů

Je nutné upozornit na skutečnost, že takto pojatá typologie jednoznačně nevyznačuje ostré hranice mezi jednotlivými kategoriemi, ty mají nezřetelný předěl. Jednoznačné zařazení některých vzdělávacích programů do konkrétní kategorie nebylo jednoduché, často bylo nutné opakovaně a detailně studovat vzdělávací obsah a vzdělávací cíl programu. Zejména v případě inovativních programů je dopředné stanovení ostré hranice, tedy popisu toho, co je a co již není inovativní, značně obtížné a proto je potřeba posuzovat každý program individuálně.

Hodnocení žádostí

V dubnu 2012 jsem uskutečnil se zapojením členů subkomise ICT výzkum nabídky předkládaných žádostí o akreditace v systému DVPP MŠMT, které se dotýkají problematiky informačních a komunikačních technologií. Do zkoumaného vzorku byly zahrnuty všechny žádosti, které subkomise ICT v dubnovém jednání posuzovala. Výsledky výzkumu byly zveřejněny v červnu na Metodickém portálu RVP.CZ, viz Neumajer (2012). Tento výzkum dospěl k několika zajímavým výsledkům, které ale byly založeny na vzorku žádostí pouze z jednoho jednání akreditační komise. Z toho důvodu byl výzkum v červnu 2012 ještě jednou zopakován za využití stejné metodiky.

termín

posuzovaných vzdělávacích programů

žadatelů/předkladatelů vzdělávacích programů

duben 2012

265

52

červen 2012

347

49

Tabulka 2 Do analýzy byla zahrnuty žádosti z dubnového i červnového jednání komise

Celkem bylo v dubnovém a červnovém výzkumu posouzeno 612 vzdělávacích programů od 101 předkladatelů (ve skutečnosti bylo předkladatelů méně, protože některé subjekty předložily žádosti o akreditace v obou termínech).

Pro zjištění bližších informací o vazbě poskytovatelů vzdělávacích programů na charakter kurzů byli žadatelé o akreditaci rozděleni dle právní formy a charakteru zřizovatele do čtyř kategorií:

kategorie žadatele

příklad

podíl předkládaných programů

škola

MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ, VŠ

30 %

příspěvková organizace MŠMT či kraje

NIDV, KVIC, DDM, středisko služeb školám

18 %

nevládní a nestátní organizace, nezisková organizace

o. p. s., o. s. atp.

12 %

komerční společnost

a. s., s. r. o., OSVČ atp.

40 %

Tabulka 3 Název (Times New Roman, vel. 12)

Podíl předkládaných programů se v obou termínech výzkumu lišil. Největší podíl na předkládaných žádostech mají v součtu komerční společnosti (40 %) a školy (30 %), méně pak příspěvkové organizace (18 %) a nejméně nestátní a neziskové organizace (12 %).

Výsledky výzkumu

Mnohem zajímavější je zjištěné rozložení vzdělávacích programů dle kategorizace uvedené výše. Trendem, který tento graf zachycuje, je poměrně široká nabídka programů pro rozvoj základních a mírně pokročilých ICT dovedností (kategorie č. 1 a 2), které společně představují 82 % všech předložených programů. Oproti situaci, která panovala v době realizace Státní informační politiky ve vzdělávání, je patrný posun od základních (funkčních) ICT dovedností k produktivním a mírně pokročilým. Toto zjištění může být jistým překvapením, protože právě kritika zúžené nabídky vzdělávacích programů zaměřených především na základní funkční ICT dovednosti je mezi odborníky poměrně častá. Na druhou stranu je z grafu patrné, že pouze 18 % žádostí je zaměřeno na inovativní a tolik potřebné pedagogické dovednosti práce s ICT (kategorie č. 3 a 4). Zajímavé je, že procentuální zastoupení kategorií bylo téměř identické v obou termínech konání výzkumu (největší rozdíl byla 2 %).

Graf 1

Graf 1 Rozložení vzdělávacích programů do jednotlivých kategorií

Na posledním grafu je zobrazeno nejzajímavější zjištění výzkumu. Zachycuje rozložení žádostí o akreditace do jednotlivých kategorií dle jednotlivých žadatelů. Nejdůležitější zjištění interpretované grafem, které bylo zjištěno prvním výzkumem a potvrzeno v druhém, lze formulovat následovně. Zatímco komerční společnosti nabízejí pedagogům především vzdělávací programy základních a mírně pokročilých úrovní, programy zaměřené na pokročilé a inovativní využití ICT a pedagogické dovednosti práce s ICT jsou nejčastěji nabízeny školami.

Graf 2

Graf 2 Zařazení žádostí o akreditaci do jednotlivých kategorií dle skupin jednotlivých žadatelů

Je nutné si ovšem uvědomit, že graf zobrazuje relativní (procentuální) zastoupení v jednotlivých kategoriích kurzů. Do nejvyšší kategorie inovativních programů spadají pouze 2 % všech žádostí, je jich tedy velmi málo. Potvrzuje se tak tvrzení profesora Kalaše, že vzdělávací programy pro pokročilé inovátory jsou spíše zbožným přáním teoretiků nežli realitou a špičkové know-how je zatím schované jen v několika špičkových školách.

Bez relevantního podložení statistickým vzorkem, ale s jistým vhledem do personálního zastoupení pozic lektorů lze také usuzovat, že inovativnější  vzdělávací programy pořádané firmami a státními a krajskými organizacemi jsou častěji vedeny lektory, kteří zároveň souběžně působí jako pedagogičtí pracovníci v některé škole, nežli lektory, kteří se na vzdělávání učitelů specializují ve firmě nebo nějaké vzdělávací instituci. Jednoduše řečeno, inovace vzdělávání častěji vznikají přímo ve školách. Takový závěr není nijak nepochopitelný, protože konkrétní podmínky pro zkoumání a experimentování s žáky jsou ve školách nejvhodnější. 

 
Literatura
  • KALAŠ, Ivan. Spoznávame potenciál digitálnych technológií v predprimárnom vzdelávaní. Analytická štúdie. Ústav informácií a prognóz školstva : Bratislava, 2011. ISBN 978-5-905175-03-9 (anglický originál).
  • NEUMAJER, Ondřej. Další vzdělávání učitelů v oblasti ICT. Metodický portál: Články [online]. 25. 6. 2012. Dostupný z WWW: <http://spomocnik.rvp.cz/clanek/16139/DALSI-VZDELAVANI-UCITELU-V-OBLASTI-ICT.html>. ISSN 1802-4785.
  • RAMBOUSEK, Vladimír, et al. Výzkum informační výchovy na základních školách. 1. vydání. Plzeň : Koniáš, 2007. 360 s. ISBN 80-86948-10-2.

Zdroj:

NEUMAJER, O. Výzkum struktury vzdělávání učitelů v oblasti ICT v roce 2012. In Mezinárodní konference ICT ve vzdělávání. Sborník příspěvků. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, s. 103-110. ISBN 978-80-244-3362-2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.