Orientace v digitálním prostředí, používání technologií, nadhled nad tím, co kolem nás ovlivňují, a schopnost na to vědomě a s porozuměním reagovat. Tyto schopnosti by v dnešním světě měly být nezbytnou výbavou každého člověka. Děti si je v rámci revize rámcových vzdělávacích plánů pro základní vzdělávání budou osvojovat ve školách. Jak přesně? A jak se promění školy? Odpovědi na otázky ohledně digitálních kompetencí přináší Ondřej Neumajer, jenž se digitalizaci ve vzdělávání věnuje.
Vyšlo v 3/2023 v časopisu Průvodce společným vzděláváním. Otázky kladla Mgr. Věra Havlíčková.
Nová digitální kompetence a vzdělávací obor informatika neobnáší jen revizi rámcových vzdělávacích plánů, ale také proměnu školy. Co školy pro tuto změnu v digitální oblasti potřebují a jak by měly postupovat?
Ono se vlastně nemá jednat jen o změnu toho, co se mají žáci učit, ale také o to, jak se ve škole dějí některé věci. Školám, které dosud příliš digitálním návykům nefandily, poskytne tento impulz příležitost posunout se více do moderní společnosti. V takové se nepředávají informace napsané propiskou, ani se nevkládají do přílohy e-mailu, ale pracuje se ve sdílených elektronických dokumentech umístěných v cloudu. Všichni se mohou rychle a jednoduše, ze svého notebooku či mobilu, ze školy i z domova, v pracovní den i o prázdninách k potřebným informacím dostat. Je to prostor pro výměnu informací, ale především pro snadnější spolupráci.
V ideálním případě by měla být základem otevřená diskuze učitelů o tom, v čem změna spočívá a proč je pro všechny důležitá. Bez pochopení smyslu a přijetí potřebnosti takových změn je obtížné realizovat jakoukoli změnu. Proměny obsahu výuky ale nejsou u konce a vlastně ani nikdy nebudou. Svět se mění a tyto změny bude nutné ve školách častěji reflektovat, další digitalizace přijde jako součást tzv. velkých revizí RVP.
Co by digitální gramotnost měla žákům přinést? A co by žáci v rámci digitálních kompetencí měli umět?
Pokud bych se držel naší definice digitální gramotnosti, tak lze konstatovat, že se jedná o takové chování, které využije žák pro bezpečné, sebejisté, kritické a tvořivé využívání digitálních technologií. Ono to zní jednoduše, ale když se studenty učitelství na pedagogické fakultě rozebíráme, co si pod každým z těchto přívlastků představují, dostáváme se k dlouhým seznamům způsobů toho, jak by se měli lidé chovat na internetu, sociálních sítích a všude tam, kde používají digitální technologie. Není toho zrovna málo a navíc popsat ideální stav není úplně jednoduché.
Záleží na věku dítěte – jinak bude například svá hesla používat a zabezpečovat žák páté třídy a jinak maturant. Zásadním pravidlem pak je, že ve světě technologií se vše průběžně mění. Například dříve bezpečná hesla složená z písmen, číslic i dalších znaků dnes nahrazuje vícefaktorové ověřování, takže by bylo záhodno, aby lidé věděli, jak ho používat, a uměli tak vhodně využít a zabezpečit i mobilní telefon, který se k tomu často používá.
Digitální gramotnost není nějaký ustálený stav či dovednost, jako je tomu například u schopnosti hovořit cizím jazykem. Proto se bavíme spíše o vybudování si určitých návyků, jak se s technologiemi naučit žít a neustále aktualizovat své znalosti a dovednosti práce s nimi.
Úkolem pedagogů je připravit žáky na život a práci v digitální společnosti. Tím logicky vzniká požadavek vybavit i učitele potřebnými kompetencemi. Co učitelé nejvíce potřebují a kde mohou hledat inspiraci pro své vzdělávání v této oblasti?
Každý z nás, ať už běžný občan, či učitel, bude stále častěji potřebovat využívat nějaké digitální služby, na kterých moderní svět stojí. Například nakoupit levně, ale kvalitně v e-shopu nebo v prodejně s využitím samoobslužné pokladny, požádat o dotaci třeba na nový kotel nebo doložit v aplikaci Tečka, že jsem očkovaný. Bylo by ideální, kdybychom základy dovedností, které jsou k tomu potřeba, uměli rozvíjet u všech žáků adekvátně jejich věku už od základní školy.
Učitelé navíc oproti běžným občanům potřebují profesní digitální dovednosti pedagogického charakteru pro to, aby mohli vykonávat svoje povolání nejen ve fyzickém prostředí třídy, ale také v digitálním prostředí. Často se nejedná o zcela nové dovednosti, spíše o inovaci dříve osvojených pedagogických dovedností pro digitální prostředí.
Hovoříme tedy například o schopnosti využívat e-learning, tedy vzdělávat se online, zapojovat se do online profesních komunit učitelů, pracovat s digitálními učebními zdroji, vědět, kde je lze získat, jak je upravit pro svoji výuku a jak si je uložit pro pozdější použití, nebo využívat elektronické nástroje pro hodnocení práce žáků a poskytování zpětné vazby. To vše jsou příklady aktivit, pro které potřebujeme znalosti a dovednosti, které souhrnně označujeme jako digitální kompetence učitelů.
Příležitostí pro vzdělávání v této oblasti mají učitelé hodně. Stejně jako před koronavirovou pandemií je možné navštěvovat prezenční vzdělávání, v NPI ale zaznamenáváme velkou chuť učitelů na webináře a online akce. Na sociálních sítích se také setkávají učitelské komunity, ve kterých se pedagogové upozorňují na aktuální nabídky vzdělávání, sami si mezi sebou radí a sdílejí vlastní zkušenosti z výuky, co jim fungovalo a co nikoli, jaké jsou novinky atp. Zároveň platí, že dobré vzdělávání může, ale nemusí být drahé. Mnohé aktivity jsou ve vysoké kvalitě dostupné online zdarma.
Existuje nějaký prostor nebo aktivita, kde si mohou předávat informace a zkušenosti v této oblasti i ředitelé škol?
Předpokládám, že to je jeden z důvodů sdružování ředitelů do různých spolků a asociací. Stát si pak i pro tento účel zřídil pod NPI Stálou konferenci ředitelů, která má být nositelem podpory pro vedení škol.
V NPI máme ve spolupráci s MŠMT v oblasti systému podpory ředitelů škol takovou vizi, kde počítáme s dlouhodobou podporou absolventů ředitelských vzdělávacích programů. Dobře to funguje například v programu Ředitel naživo, kde jsou jeho absolventi sami dobrovolně i po ukončení tohoto dvouletého vzdělávacího programu ve spojení, pravidelně se setkávají, pomáhají si a jsou žijící komunitou. Učitel naživo, nezisková organizace, která vzdělávací program Ředitel naživo organizovala, se je v tom snaží podporovat, ale zájem a zapálení absolventů je tak silné, že postupně je té podpory potřeba stále méně. Cílem je, aby se do této absolventské skupiny každý rok přidali noví absolventi a komunita se opět rozrostla.
Můžete učitelům doporučit nějaké odkazy na příklady dobré praxe nebo inspirativní postupy jiných pedagogů v oblasti rozvoje digitálních kompetencí a informatického myšlení?
NPI za tímto účelem provozuje množství velmi různorodých typů a forem podpory učitelům i ředitelům. Například se jedná o startovací vzdělávací balíčky, DIGI plovárny, krátké i dlouhé online i prezenční kurzy. Kdo preferuje poslech, si může pustit audio podcasty KYBcast a DIGI IN, kdo se raději dívá na video, může zkusit náš nový formát DigitálníPořad.
Specializovanou konzultační službou je pak síť krajských ICT metodiků, kterým říkáme KIMové, jejichž úkolem je pomáhat učitelům s problémy metodického charakteru při začleňování digitálních technologií do výuky. A v neposlední řadě pak nabízí NPI odbornou pomoc při správě digitální infrastruktury školy prostřednictvím IT guru. Všechny tyto služby a mnohé další jsou učitelům nabízeny zdarma, jejich přehled najdou čtenáři na webu revize.edu.cz.
Práce žáků s počítačem může velmi dobře podporovat individualizaci ve výuce a respekt k individuálnímu tempu žáka. Je to tak?
Hypoteticky jistě ano. Ale k tomu, aby tyto přínosy využívání digitálních technologií byly ve výuce skutečně uplatněny, vede dlouhá cesta. A není to jen cesta učitele v jeho pedagogickém zdokonalování, ale i cesta celé školy, například ve vybavení vhodnou digitální infrastrukturou nebo ve sdílení a uskutečňování této společné vize. Znám školy, kde se na tuto pouť učitelé již vydali, stále ale existují školy, které tuto cestu mají ve své pomyslné slepé skvrně, tedy že ji nevnímají.
Covid-19 kromě jiných odhalil také skutečnost, že celá řada dětí nemá doma počítač pro učení a volnočasové aktivity. Tím se výrazně prohlubuje nerovný přístup dětí ke vzdělávání. Mohly by školy v tomto směru žákům nějak pomoci?
Chce se mi věřit, že mohly. Tedy za předpokladu, že to vnímají jako svůj úkol a chtějí být v této oblasti aktivní. Stát jim v tom aktuálně pomáhá, každá škola získává z MŠMT finance na prevenci digitální propasti. Jedná se o zpřístupnění mobilních technologií žákům, kteří nemají vlastní počítačové zařízení. Cílem je vytvoření tzv. mobiliáře, ze kterého může škola znevýhodněným žákům zapůjčovat základní digitální vybavení, jako je notebook nebo třeba tablet.
Ve skutečnosti je to ale složitější a samotné vlastnění počítače nemusí stačit. Někdy totiž učitel zadá žákům úkol, který je možné splnit jen s počítačem vybaveným konkrétním softwarem. A i když doma žák počítač má, úkol je pro něj nesplnitelný, protože konkrétním programem nedisponuje. Například požaduje prezentaci do občanské výchovy v PowerPointu, žák doma Microsoft Office nemá, ale přitom by ji byl schopen vytvořit v OrgPadu.
Digitálně inkluzivně vzdělaný učitel zadává úkoly tak, že je jedno, zda žák úkol zpracuje na mobilu, na tabletu či v notebooku, a určitě na to nepotřebuje nějaký konkrétní software, za který se navíc třeba musí platit. Ve většině případů nestojí za takovým zadáním, které některé žáky znevýhodní a jiným úplně znemožní úkol zpracovat, zlá vůle, ale nedostatečné vzdělávání v oblasti přístupnosti a digitální inkluze.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že pandemie ukázala, že jsou digitální technologie pro učení nezbytné, zároveň nám ale dala pocítit jejich limity. Co jste tím myslel?
Těch limitů je celá řada. Limitem technologií jsou samozřejmě především lidé a nevhodné způsoby, jak s nimi zacházejí. Zejména na začátku jsme byli svědky, jak učitelé používají technologie neúčelně a někdy i zcela nevhodně. Typicky se snažili svoji frontální prezenční výuku v nezměněné podobě přenést prostřednictvím videokonferencí, jako je Teams, Meet nebo Zoom, do online podoby, což dnes snad už většina ví, že je nevhodné. Potenciál individualizace digitální výuky tím zpravidla zabili.
Lidé sice mohou interagovat a komunikovat prostřednictvím internetu, ale pro zdravý a harmonický vývoj dětí pouze online kontakt nestačí. Například malým dětem chyběl fyzický kontakt s ostatními spolužáky nebo paní učitelkou, puberťáci nemohli navazovat jinak běžné milostné aférky s druhým pohlavím, oťukávat se vzájemně, přišli v klíčový okamžik o možnost vývoje, který budou muset dohnat jindy.
S technologiemi tedy překonat covidovou pandemii nebylo úplně jednoduché. Na druhou stranu by bez technologií nebyla v době uzavření škol výuka žádná. Proto mi z toho vychází, že musíme neustále hledat způsoby, jak nové technologie do práce s dětmi účelně zapojovat, tedy nepodceňovat je, ale ani to s nimi nepřehánět.
Co byste vzkázal učitelům, abyste podpořil jejich práci?
Poslední roky se věnuji fenoménu vedení škol, zejména té složce, kterou dnes nejčastěji nazýváme pedagogický lídršip. Přál bych všem učitelům, aby jejich ředitelé provozovali takový způsob pedagogického vedení školy, který má na zřeteli primárně děti. Možná to zní fádně, ale školství se může zlepšovat jedině tehdy, pokud nastavíme mysl všech lidí ve školách tak, že děti a jejich učení je to, kvůli čemu chodí učitelé do práce a pro které to všechno děláme. Péče o dlouhodobé směřování k tomuto cíli je úkolem ředitelů škol a moc bych si přál, aby takto uvažujícího ředitele mělo co nejvíce učitelů a především dětí.