Přestože jsou lidé v dnešní době informačními a komunikačními technologiemi doslova obklopeni, ve školách se využívají ke vzdělávání stále pouze v omezené míře. Situaci v České republice se snaží zlepšit Ondřej Neumajer, který je velkým popularizátorem účelného využívání moderních technologií. Pracuje také jako konzultant vzdělávání, lektor a didaktik. V roce 2016 byl zařazen na seznam New Europe 100 lídrů v oblasti inovací ve střední Evropě.
Otázky kladl Ondřej Kolda.
Zdroj: http://objevit.cz/ondrej-neumajer-technologie-umocnuji-roli-ucitele-t233888
Dobrý den, Ondřeji Neumajere. Děkuji, že jste si na nás udělal čas.
Zdravím vás, i čtenáře.
Je v dnešní době nutné využívat informační technologie ve výuce?
To je vlastně bizarní otázka. Zkusme si představit, že bychom se ptali, zda je nutné ve výuce využívat fixy, když, co se pamatujeme, se na tabuli vždycky psalo křídou. Nebo hrát v tělocviku florbal, když je to novinka a tento sport ještě před třemi desetiletími v Česku vůbec neexistoval. Takové dotazy by jaksi nedávaly logiku, u digitálních technologií se tak ale lidé často skutečně ptají. Využívat digitální technologie ve výuce nutné zcela jistě není, a pokud se tak dnes děje, tak víceméně okrajově. Podle České školní inspekce pracovali žáci druhého stupně základní školy s počítačem jen v osmi procentech vyučovacích hodin, tedy asi ve dvou až třech hodinách za týden.
Čím podle vás mohou informační technologie tak zásadně pomoci ve vzdělávání?
Je toho hodně, nejčastěji se hovoří o aktivním zapojení žáků do výuky, autentickém učení, které více odpovídá situacím z mimoškolního života a o rozvoji některých dovedností, například komunikace či spolupráce online, a pak samozřejmě rozvoj digitální gramotnosti. Je to ale především otázkou vhodného začlenění technologií do konkrétní výukové aktivity, čili dovednost učitele. Technologie umocňují roli učitele. Když je učitel dobrý, umocní jeho schopnosti, naopak když dobrý není, umocní jeho nedostatky.
Abych ale zmínil nejdůležitější důvod – většina mladých lidí technologie používá, ale jak ukazují výzkumy, nejčastěji pro komunikace na sociálních sítích, sledování videí, hraní her… Málokdo vnímá potřebu naučit žáky používat stejně sebevědomě digitální technologie také pro své vzdělávání, pro své učení a rozvoj. Pokud by si děti zvykly, že jim technologie mohou pomáhat se učit, byl by to skvělý důvod, proč je používat.
Existuje v současnosti nějaká metodika, jak používat informační technologie ve výuce? Z vlastní zkušenosti mi připadá, že by se výuka bez nových technologií ve většině případů obešla, protože se využívají neefektivně. Projektor defacto nahradil tabuli, procvičování cizích jazyků v počítačových programech nápadně připomíná klasické pracovní sešity atd.
Bohužel musím souhlasit. Začlenit účelně technologie do výuky je hodně náročné, nejdříve s nimi musí učitel umět sám dobře zacházet a teprve poté se je může pokoušet využívat ve výuce se svými žáky. Především platí, že technologie má význam využívat ve výuce tam, kde s jejich využitím můžeme dosahovat výsledků, kterých bychom bez nich dosáhnout nemohli. Spojit se online videohovorem se školou spolupracující na stejném projektu na druhé straně zeměkoule. Zdokumentovat kamerou mobilního fotoaparátu fyzikální pokus, doplnit ho slovním komentářem, nasdílet spolužákům a diskutovat, proč se tak děje. Nebo nechat žáky fotit gramatické a typografické chyby na plakátech, výsledky postovat na nějakou sdílenou online nástěnku a následně v hodině probírat, co je tam konkrétně špatně. To jsou příklady výukových aktivit, které by bez digitálních prostředků nebyly možné vůbec nebo jen obtížně. Pokud jen nahradím ve výuce tištěnou knihu elektronickou, ale ta neobsahuje videa, odkazy na internet, interaktivní cvičení a nedává žákovi zpětnou vazbu, pak jen mrhám penězi.
Pojem digitální technologie je značně široký. Patří tam jak hardware, například tablety, chytré telefony, notebooky, servery, tak software, například modelovací či simulační programy, tak i aktivity na síti, například encyklopedie, specializované sociální sítě pro učení, cloudové kanceláře, systémy pro řízení výuky, masivní otevřené online kurzy, webináře… Pro každý z těchto prvků existují metodická doporučení, jak je ve výuce či přípravě na ni vhodně využívat.
Je nutné školy k používání nových technologií ve výuce postrkovat nařízeními a doporučeními? V poslední době jsem zaznamenal, že se v souvislosti s výukou hodně hovoří o augmentované a virtuální realitě. Neznamená to, že když je technologie dostatečně zajímavá, tak si cestu do škol najde sama?
Kdyby platilo jednoduché pravidlo, že to nejlepší si do škol najde cestu samo, tak by školství nevypadalo tak, jak dnes vypadá. Když dnes pedagogičtí výzkumníci popisují ideál moderní pedagogiky 21. století, není náhoda, že se v mnoha znacích shoduje s tím, co je označováno za alternativní pedagogiku, například pedagogiku Marie Montessori, waldorfskou pedagogiku nebo specificky českou cestu profesora Příhody. Všechny jsou sto a více let staré, přesto podle nich či v souladu s jejich myšlenkami dnes učí jen jednotky procent škol, zbytek škol se drží mainstreamové tradice.
Souhlasím, že jakákoli nařízení jsou špatnou cestou. V tak svobodném a náročném povolání, jako je dnešní profese učitele, musí motivace vycházet z jeho zájmu a zapálení pro věc. Úkolem státu je mu pomáhat, podporovat jej, zajišťovat mu dobré podmínky. Mimochodem to, v čem dnes víceméně selhává. V oblasti myšlení, empatie, sociálních vztahů a kognitivních výkonů nemohou nařízení fungovat.
K té virtuální či rozšířené realitě – to jsou pěkné příklady hodně pokročilých technologií, které jistě mohou být ve výuce vhodně využity. Rád bych ale upozornil, že běžně se ve školách nepoužívají uživatelsky daleko jednodušší a mnohostranněji využitelné technologie, které jsou navíc dnes pro školy dostupné často zdarma. Například cloudové aplikace či systémy pro řízení výuky (Learning Management System) používá jen třetina základních a asi 60 % středních škol.
Pokud správně chápu doporučení, tak by ideálem mělo být, aby s informačními technologiemi pracovali všichni učitelé. Jinými slovy. Aby aktivně informační technologie používal/a k výuce učitel/ka zeměpisu, češtiny, angličtiny atd. Je to vůbec reálné?
Rozhodně není cílem, aby každý učitel použil digitální technologie každou vyučovací hodinu. Na druhou stranu o vhodnosti a účelnosti jejich nasazení může objektivně rozhodnout pouze kompetentní učitel, který je používat umí a zároveň zná nástrahy spojené s jejich používáním ve výuce. A také má zkušenost s jejich využitím v sebevzdělávání. Takový učitel je skutečně naším cílem. Abych byl ale realista, musím dodat, že požadavky na profesi učitele se poslední desetiletí tak obrovsky zvyšovaly, že jim dnes prostě nelze dostát na výbornou ve všech oblastech. Například rámec digitálních kompetencí učitele, který nechala zpracovat Evropská komise, má přes devadesát stránek. Takže musíme přistupovat k osobnosti učitele jako k celku, nejde jen o jeho digitální dovednosti. Každý jsme dobrý jen v něčem a tím dovedeme kompenzovat naše jiné slabiny.
Právě proto, se na to ptám. Jestli tím vším zbytečně neztěžujete práci učitelům. Informační technologie se neustále vyvíjejí, takže by se kromě své odbornosti museli učit ještě pracovat s technologiemi. Navíc se mi zdá, že v mnoha případech mají studenti často větší zkušenosti s technologiemi než učitelé.
To, co popisujete, má v odborné literatuře dokonce svoje označení. V angličtině se tomu říká Digital Native Fallacy a je to jeden z mnoha mýtů, který kolem digitálních technologií ve vzdělávání panuje. Výzkumy dokládají, že mladí lidé mohou být v některých oblastech digitálních dovedností skutečnými mistry. Problém je, že se to týká pouze specifických oblastí jejich zájmu. Pokud výzkumníci změří, jak efektivně technologie ovládají v běžné praxi k různorodým činnostem, dospělí jsou na tom celkově lépe. A z jiných výzkumů víme, že úroveň běžných digitálních dovedností učitelů je dokonce o trochu vyšší, nežli úroveň ostatních vysokoškoláků.
Říkat, že by se učitelé „kromě své odbornosti museli učit ještě pracovat s technologiemi“ je nonsens. Digitální technologie už mnoho let do práce učitelů patří, a to jak na straně pedagogické administrativy, tak v didaktice výuky. Stejně jako musí používat moderní digitální medicínské přístroje lékař, profesionální řidič pracovat s navigací a GPS, nebo architekt odevzdávat výkresy v digitální podobě. Pouze u učitelů to někoho stále zaráží.
Když ve svých přednáškách a článcích na webu hovoříte o informatickém myšlení, tak se mi zdá, že je možné se ho naučit i bez informačních technologií. V čem jsou tedy informační technologie ve školách nepostradatelné?
Informatické myšlení, algoritmizaci, logiku či programování lze učit jen s tužkou a papírem. Právě v této oblasti ale nastal v posledním desetiletí obrovský posun. Dnes je k dispozici velké množství didakticky propracovaných pomůcek, které mohou již u malých dětí takovýto způsob myšlení rozvíjet. Jedná se jak o počítačové hry a dětské programovací jazyky, tak o robotické stavebnice nebo samostatné roboty, které žáci ovládají a programují různorodými způsoby. Mačkají na nich sekvence tlačítek, kreslí na papír různě barevnými fixami a robot po nich jezdí a plní úkoly, vyslovují příkazy, sestavují digitálních příběhy z obrázků… Děti si hrají a ani si neuvědomují, že se učí. Tyhle hrátky ale nejsou jen pro ty nejbystřejší, kteří se účastní školních olympiád, ale úplně pro všechny. Každé dítě má možnost zažít malý úspěch a to, jak připomínají psychologové, je nesmírně důležité. V tomto případě je hlavním důvodem pro použití digitálních technologií jejich motivační charakter, resp. charakter neběžných aktivit, které s nimi žáci provozují.
Můžete čtenářům přiblížit, jaké dovednosti by si, podle současných vizí odborníků, měli v ideálním případě žáci a studenti osvojit, a v čem by jim v budoucím životě měly pomoci?
Nejedná se o pouze vize odborníků, ale o dovednosti, které se ukazují jako důležité pro úspěšný a spokojený život v moderní společnosti. Dovednosti jsou členěny do pěti oblastí: zpracování informací a práce s daty, komunikace a spolupráce, dovednost digitální obsah vytvářet a to různorodými způsoby, dělat to vše zodpovědně a bezpečně a umět prostřednictvím technologií řešit problémy. Každá oblast je detailně rozpracována, takže například v oblasti bezpečnosti jde jak o ochranu digitálního zařízení, se kterým pracuji, tak o ochranu osobních údajů, vlastního duševního zdraví a v neposlední řadě i o ochranu životního prostředí, na které má současná exploze konzumní elektroniky neblahý dopad.
Mohou toho dosáhnout všichni žáci a studenti?
Bezpochyby ano, ale každý na jiné úrovni, do jiné míry. A naší snahou musí být, aby každý žák dosahoval svého maxima. To neplatí jen o digitálních dovednostech, ale o celém školním vzdělávání. Nejde o to všechny žáky srovnat do lajny, ale posunout k tomu, co je pro každého maximálně možné.
Na svém webu máte shrnutou zprávu České školní inspekce o informačních technologiích ve školách, ve které se píše, že koncepce a financování jsou neefektivní, personální zajištění je nedostatečné, počítače jsou zastaralé a připojení je omezené, situace je kritická. Nelze to interpretovat jako důkaz, že je snaha o plošnou informatizaci škol, z mnoha důvodů, nereálná? Případně, jak je možné zjištěné nedostatky odstranit?
Odpověď je vlastně jednoduchá. Česko patří ke státům, které dávají v přepočtu na školství nejméně, ze všech států OECD. Zatímco průměr je 5,2 % HDP, my dáváme jen cca 4 %. V praxi chybí každoročně přes 50 miliard korun do průměru OECD. Z tohoto pohledu je vlastně české školství neuvěřitelně efektivní stroj. Za tak málo peněz máme stále průměrné výsledky. Kromě toho, že je to ostuda, to je ale dlouhodobě neudržitelné a na řešení důsledků ve finále doplatíme všichni.
Podobné problémy určitě řeší i v jiných zemích. Jaké jsou trendy v zahraničí?
Jak říkám, tak hanebné podfinancování učitelů a podmínek, ve kterých pracují je jen v Česku a na Slovensku. Peníze nejsou vše, prostým přidáním se situace sama nevyřeší, ale bez toho to nepůjde. Ale podívejte se na srovnání platů.
Jak si stojí čeští studenti v porovnání s těmi zahraničními?
Relevantních mezinárodních srovnávacích studií je zoufalý nedostatek. Hlavním zdrojem pro nás je šetření počítačové a informační gramotnosti ICILS, do kterého byli v roce 2013 zapojeni i čeští žáci osmých ročníků. V konkurenci 21 vzdělávacích systémů se umístili na prvním místě. Nutno říci, že to pro nás bylo překvapení a ani odborníkům není jasné, jaké přesně jsou toho příčiny. Signifikantní je, že do opakování tohoto šetření, které probíhá letos, se Česko z důvodů nedostatku finančních prostředků nezapojí. Co k tomu dodat?
Jak by podle vás měla vypadat úspěšná digitalizace společnosti? A je vůbec nutná?
Digitalizace je proces sociální transformace společnosti a má dalekosáhlé dopady na životy všech i na stav naší planety. Digitalizaci – v minulosti spíše označovanou za budování informační společnosti – se stejně jako globalizaci nelze asi vyhnout, proces ale může mít různé podoby. Hlavním cílem vlád by mělo být dodržení sociální koheze společnosti. Statistiky ale ukazují, že hrstka bohatých je stále více bohatá, zatímco chudých je stále více. Dbaní na rovnost šancí je klíčový úkol, zejména ve školství. Mám obavy, že české školství pomalu, ale jistě směruje k privatizaci a tudíž ještě většímu zvýšení nerovností.
Když jsme vytvářeli Strategii digitálního vzdělávání ČR, tak jsme toto měli na mysli. Také proto je jedním ze tří prioritních cílů právě koncept otevřeného vzdělávání, který zajišťuje přístup ke sdílené vzdělávací infrastruktuře (kvalitní, levné, vysokorychlostní připojení z domova, ze školy, zaměstnání, na cestách i ve veřejném prostoru) a ke kvalitním vzdělávacím zdrojům. Vzdělávací systém má být dostupný každému, bez ohledu na jeho socioekonomické zázemí nebo v případě mládeže na zázemí jeho rodičů. Obecně má platit, že vše, co bylo podpořeno z veřejných financí, má být veřejné, zdarma a pod otevřenou licencí, například Creative Commons, dostupné online. Dnes tomu tak často není.
A na závěr ještě jedna otázka. Je podle vás digitální propast, jak o ní hovoří například Jan van Dijk nebo v českém kontextu Petr Lupač, nedílnou součástí informační společnosti?
Je to negativní jev, kterému se nelze vyhnout. Zatímco technologie se vyvíjejí exponenciální rychlostí, společenský vývoj je lineární. V moderní společnosti uspěje pouze ten, kdo není pasivní a dovede se na změny adaptovat. A to je pro mnohé problém. Rozhodně už nestačí mít k digitálním technologiím přístup, klíčové je s nimi umět pracovat efektivně. To jsou ty digitální dovednosti.
Jednou z důležitých dovedností je schopnost rozpoznat, že vám vaše digitální kompetence nedostačují a potřebujete si je zdokonalit a aktualizovat. Mnozí lidé například vůbec netuší, jak různé virtuální světy a sociální sítě fungují, že tam část populace tráví hodně času. Nedovedou si představit, co tam vůbec dělají, co se tam děje. Ve fyzickém světě se jim tento hendikep ani nemusí podařit nazřít, často žijí uzavřeni v sociální bublině, kde to mají ostatní podobně. Jenže tím se společnost ještě více štěpí.
Ondřeji, děkuji za příjemný rozhovor. Rád budu sledovat výsledky vaší práce.
Děkuji, snad jsem problematiku čtenářům aspoň trochu přiblížil.