Náš vzdělávací systém čelí mnoha problémům, v celosvětovém měřítku to ale není žádná katastrofa. Potenciál, který spočívá v jeho zlepšování, je ale obrovský. EDUin se svým auditem pokouší k rozvoji tohoto potenciálu přispět.
Tento text vznikl na žádost šéfredaktorky měsíčníku Řízení školy, která mne spolu s několika dalšími lidmi z oblasti vzdělávání požádala o stanovisko k auditu vzdělávacího systému sestaveného rok 2016 neziskovou organizací EDUin.
Vytvořit a zveřejnit (https://goo.gl/VwVaFN) dokument zasvěceného a odborného charakteru o aktuálním stavu českého vzdělávání, nechat v něm vyjádřit i odborné oponenty, přizvat další odborníky k diskuzi nad ním ke kulatému stolu SKAV za účasti veřejnosti, následně zveřejnit pořízený video záznam na internetu (https://goo.gl/HSLp45), reagovat průběžně na připomínky čtenářů (https://goo.gl/l1MLsr) – všichni to přijímáme jako samozřejmost, ale samozřejmost to v postupně se transformujícím Česku bohužel stále není. A to jsem nezmínil, že to daňového poplatníka nevyšlo ani na korunu. Toto jsou všechno atributy otevřeného vzdělávání a nejde jinak, nežli takovému postupu z tohoto pohledu zatleskat.
Všichni víme, že Česku v rozporu se školským zákonem chybí Národní program vzdělávání, který by měl rozpracovávat cíle vzdělávání, a podle některých i vytyčovat vizi toho, kam má vzdělávací systém naši zemi směrovat. Někteří se domnívají, že právě toto opomenutí způsobuje, že nemáme jasnou vizi a tudíž nemůžeme dostatečně dobře řídit vzdělávací systém a ověřovat, zda se onu stanovenou vizi daří naplňovat. Audit vzdělávacího systému sice nemá ambici takovou vizi formulovat, ale identifikuje mnohé indikátory, které popisují stav českého vzdělávacího systému, navíc zmiňuje i události posledního roku, které mohou další vývoj ovlivňovat. Audit tedy relativně systematicky upozorňuje na témata, o kterých je nutné v souvislosti s budoucností vzdělávání hovořit a brát v potaz.
Ať už má být tato vize součástí školského zákona nebo má být uvedena jinde, směrovat k její formulaci, diskutovat ji s mnoha skupinami s mnohdy rozdílnými zájmy a dále ji vysvětlovat laické veřejnosti je úkol důležitý a přitom obtížný. V rozjitřené náladě, kdy jsou lidé ve vyspělých státech rozděleni svými názory na dvě skupiny, které zaujímají téměř nesmiřitelné postoje (viz např. brexit, volby prezidenta USA nebo aktivity českého prezidenta), musí být i nejzarytějšímu optimistovi zřejmé, že shodnout se v Česku na nějaké konsensuální vizi vzdělávání bude extrémně komplikované, ne-li nemožné. Přesto se o to musíme snažit. Snadná řešení již byla vyčerpána a ta obtížná bolí. Vzdělávání je záležitost postojů a hodnotové orientace, nikoli exaktní, daná fyzikálním zákonem.
Kromě podpory otevřeného vzdělávání mi je na celé aktivitě sympatický záměr vystavovat učiněné kroky státu konstruktivní kritice, která může přinášet jak potvrzování jejich vhodnosti, tak připomínky. Audit na pomyslné mapě aktivit ve vzdělávání našel a zaplnil bílé místo.
Rizikem celé aktivity může být, že vzniká nezištně, bez zázemí v profesionálním týmu odborníků, kteří se na takový počin dlouhodobě připravují, plánují a domlouvají. Hovořím samozřejmě o oponentech, kteří jsou pro zvýšení objektivity auditu důležití.
Eduinu se prostřednictvím tzv. auditu vzdělávacího systému rozhodně daří plnit jeden ze svých cílů, tedy podněcovat veřejnou diskusi o vzdělávání s důrazem na potřeby měnícího se světa a nastolovat veřejnou debatu. Dělá to přesně tak, jak od neziskové organizace lze očekávat.
Zdroj:
NEUMAJER, O. O auditu vzdělávacího systému 2016. Praha: Wolters Kluwer, 2017, roč. 14, č. 3, s. 6. ISSN 1214-8679