Oslovování oslovených

Publikováno Autor Ondřej NeumajerNapsat komentář

Působení některých škol může z venku vypadat, jako by žily na pustých ostrovech. Jejich izolovanost se může projevovat například v tom, že se nazapojují do do aktivit, které vedou k inovacím vzdělávacího procesu. Neustálé výzvy padají na hlavu již dříve oslovoveným

Některé školy „… nebyly ve spojení s ostatním světem, vůbec se k nim nedostal ani závan změn, které se odehrály ve společnosti u nás, a neslyšely nikdy o požadavcích, které dnes život na mladé i starší lidi klade. (…) Na ostrově nefungoval internet a neexistovala média. Tyto školy žily na svých pustých ostrovech a pracovaly, jak nejlépe uměly. Učitelé v nich – pravda – trochu zestárli…“ Tak těmito slovy bylo uvedeno listopadové číslo Učitelských listů. Slovy z pera šéfredaktorky Jany Hrubé v podobě úvodníku s titulkem Školy z pustých ostrovů. Jana Hrubá se vyznačuje velkým odhodláním – tento měsíčník pro příznivce změn ve školství vydává dvanáctým rokem a díky houževnatosti a odvaze pojmenovávat věci pravými jmény tak dovedla tento skvělý měsíčník do polohy periodika, které nemá v republikovém měřítku konkurenci (vřele doporučuji http://www.ucitelske-listy.cz/).

Jelikož je ale paní Hrubá taktik a píše s citem, v následujícím textu dodává: „Naštěstí je tu spousta škol, ředitelů a učitelů, kteří na pustém ostrově nežili. Za patnáct let se mnohé naučili, mnoho ve své práci změnili.“ Článek a vůbec celé Učitelské listy jsou prodchnuty duchem: Škola má sloužit rozvoji žáka a učitelé jsou tu od toho. Změna současného stavu je cesta k budoucnosti.

Na stránkách Softwarových novin a zejména v této rubrice si snad mohu dovolit trochu méně ohledů a tak ošklivě prohlásím: Bohužel je tu spousta škol, ředitelů a učitelů, kteří na pustém ostrově žili. A stále žijí. Odhadnout procento škol, které se vydaly cestou změny, je velmi obtížné. První školy začaly před léty samy. Ty by se daly spočítat na prstech vlastních končetin. Jmény jejich ředitelů jsou posety novinové články denního tisku. Pak jsou školy, které nemají tak mediálně obratné ředitele, ale přesto se ke změně dobraly samy, například za pomoci angažujících se rodičů. Těch je několik set. A pak jsou tu školy, které jsou pod tlakem nového školského zákona nuceny vytvářet vlastní Školní vzdělávací programy. Těch je několik tisíc.

Učitelské listy mají jeden problém. Čtou je lidé z prvních dvou skupin. Přesto není oslovování oslovených nošení dříví do lesa. Díky jejich aktivismu se pomalu myšlenky (mj. dávno známé od Komenského nebo reformátorů jako Dewey, Parkhurstová, Montessoriová, atd.) zdají být aktuální i pro další ze současné reprezentace učitelů, rodičů a sem tam i zřizovatelů škol.

Lidé od počítačů to mají s určením procenta aktivních škol výrazně jednodušší. Všechny tyto školy se aktivně projevují dlouhodobě. Jejich první identifikaci provedl projekt Internet do škol, kde byly označeny za červené – za odměnu nedostaly za své snažení od státu žádnou další podporu. Za druhé – přísnější – sčítání lze označit rozvojové a pilotní projekty, které mohou školy vytvářet a na bázi grantové politiky na ně získávat finance. Kolik tedy takových škol je?

V roce 2004 bylo realizováno celkem 513 pilotních a o rozvojových projektů. Z celkového počtu více než pěti tisíc škol a školských zařízení. To skutečně není mnoho. A to ještě některé školy realizovaly projektů více. Kvůli malému zájmu tak zbylo nevyčerpáno přes 30 z celkových 70 milionů Kč . Občas mám pocit, že jsme v podobné situaci jako při nedávných prvních prezidentských volbách v Afghánistánu. Všechny strany chtějí, aby projekty uspěly a byly přínosné. Přísná měřítka norem vyspělejších zemí ale nelze uplatnit – v našem případě by se vyčerpalo ještě méně. Kritiku snášejí jen ti, co neuspěli (a to už muselo být). Do určité míry také záleží na tom, že některé školy ještě nemají s grantovým financováním zkušenosti a psát projekty se teprve učí. Dobrá myšlenka tak mohla mnohdy neuspět z triviálních administrativních důvodů.

V Čechách to měly elity vždy velmi obtížné. Ne jinak tomu bylo a stále je i v oblasti školství. Školy, které zkoušejí něco nového, vyžadují spolupráci s dalšími subjekty – neziskovými organizacemi, zřizovatelem, krajem, ministerstvem,… Státní správa to zatím s úspěšnými většinou moc neumí. Socialistické rovnostářství je zapuštěno hluboko v mysli lidí a často se dovede maskovat za solidaritu, soucit se slabšími nebo dokonce neschopnost. Grantová politika je nákladný proces. Stejně jako demokracie. U grantů jde zejména o mnoho administrativy, papírování. Přesto neznám lepší způsob, který by byl založen na rovných podmínkách všech a fungoval.

Škola počítačově aktivní ještě nemusí být škola pedagogicky inovativní. Nevhodné využívání počítačů může konzervovat dlouhodobě neudržitelný stav – doufejme, že takové školy jsou výjimky. Lze předpokládat, že školy, které se zapojují nad rámec běžných povinností do vzdělávacích aktivit v oblasti ICT, mají našlápnuto k otevření oken pro čerstvý vzduch. Zkouším tomu věřit.

 Databáze projektů dostupná na adrese http://sipvz.gfxs.cz/programy/ umožňuje procházet abstrakty úspěšných projektů. Pro mnoho škol z pozdní většiny se může jednat o skvělé inspirační čtení. A jsme zase na začátku. Problém je, že tyto školy Softwarové noviny ani Internet nečtou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.