Autobiografický článek o tom, jak někteří lidé, ač na opačné straně spektra lidské činnosti, dovedou vykazovat shodné společenské prvky chování. Jsou to skalní příznivci. Vlastně se jedná o článek o psychologii chování určité skupiny lidí, komunity.
Jako každoročně, i tento rok jsem vyrazil na začátku jara s několika starými kamarády na čundr. Letošní prodloužený víkend jsme si naplánovali na první jarní den a v našem obcházení republiky po hranicích se posunuli zase o pár desítek kilometrů dál. Tam, kde jsme letos skončili, budeme příští rok pokračovat. Taková je letitá tradice.
Zajistit si na těch několik dnů absolutní volno je vždy velmi obtížné. A samozřejmě hrozně prospěšné. Nejde jen o kouzlo lesní samoty (na většinu trampů a turistů je ještě brzy), probouzejícího se jara a sezení u ohňů. S některými starými známými se prostě vzhledem k jejich pracovnímu vytížení setkáváme pouze jednou ročně. O to více je zajímavé sledovat jejich životní pouť a hlavně názorové posuny s delším časovým odstupem.
Člověk má za ty čtyři dny čas probrat s batohem na zádech mnoho věcí, ujasnit si postoje ostatních, konfrontovat je se svými. Na podobné intelektuální a filozofické disputace většinou není v pracovním tempu dnešního světa čas. Na naší výpravě se mobily zapínají až v neděli odpoledne.
Pro mne osobně je takovéto setkání důležité i z toho důvodu, že se člověk dostane ze svého běžného prostředí. Ze světa omezeného sociálním a pracovním prostředím, který jej většinu roku obklopuje. Potká lidi jiného profesního zaměření.
Mezi mé blízké patří i několik takových, kteří jsou dnes v médiích souhrnně označováni jako ekologiční aktivisté. Značná část konverzace se tedy točí kolem aktuálních otázek jako je Temelín, dotace pro zemědělce, vstup do EU či kácení v Národním parku Šumava.
Je velmi užitečné, vyslechnout si názory přímo od lidí, kteří jsou v médiích tak často citováni a občas označováni za buřiče či hanlivěji za ekoteroristy. Novináři interpretované informace a formy sdělení poplatné typu médií jsou totiž v osobním podání a při vysvětlení širšího kontextu vnímány často zcela jinak. To ale není to, o čem bych chtěl na stránkách Softwarových novin psát.
Po celou dobu čundru jsem měl v podvědomí pocit jakéhosi déjá vu. Pořád jsem nemohl přijít na to, co je mi tak povědomé až důvěrně známé. A pak mi to večer ve spacáku pod krásně hvězdnatou oblohou došlo. Oni jsou přesně jako ti linuxáři, se kterými se tak často setkávám v zaměstnání.
Ekologičtí aktivisté i protagonisté Linuxu (či GNU, GPL, open source,… vůbec) mají své ideály, pro které jsou ochotni mnoho vykonat, bojovat za ně, bránit je do poslední kapky krve. Snaží se podle nich žít a snaží se je šířit ve svém okolí, jdou příkladem.
Obě skupiny ve své horlivosti často přijímají černobílý pohled na svět. Ve svých teoriích spiknutí občas překračují meze běžného ukazování na nepřítele a nejen pro neznalé pak mohou působit jako paranoici. Ukázat prstem na konkrétního nepřítele je pro ně téměř věcí cti. Nepřítel je zpravidla velký, mocný, patřičně arogantní, s vykořisťovatelskými manýry.
Zástupci obou skupin jsou nadprůměrně inteligentní. Svůj intelekt dovedou výborně využívat pro merito své věci, hůře však pro její opravdový úspěch – pro vysvětlení významu jejich sdělení main streemu. Často to vyústí v situace, kdy jim většinoví spoluobčané nerozumí.
Říkají věcí nepopulární. Věci, které se v majoritní společnosti neříkají. Často takové, které se ostatních osobně dotýkají. Poukazují na věci, které ostatní dělají špatně. Mají daleko k hédonismu, jsou nihilisté zažitého způsobu jednání.
Jejich názory jsou nakažlivé, někdy jimi dovedou zamořit své okolí. Dnes již nejsou pouze tito skalní. Díky houževnatému praktikování jejich víry dnes existuje a stále sílí skupina vyznavačů jejich evangelia. Tito lidé již zůstávají umírnění – pro samotnou myšlenku jsou málo užiteční, pro rozvoj hnutí jsou podstatní. A pro komerční úspěch také. Ekologicky šetrné výrobky a „komerční“ distribuce Linuxu jsou toho důkazem.
Společnost potřebuje takové lidi. Ačkoli budou vždy jistým způsobem na jejím názorovém okraji, pomáhají korigovat její vývoj dobrým směrem. Kde bychom byli, kdyby tady nebyli? Jsou skvělým myšlenkovým kořením společnosti. Oni sami ale žijí v přesvědčení, že jejich ideály mohou být samotnou potravou.
Linuxáři dávají většinou přednost pracovně s počítačem a na čundry nejezdí. A tak je není možné konfrontovat s jejich osobnostně identickými kolegy. Škoda, možná by si padli do noty.
P.S.: Tento text byl napsán v Open Office v místnosti s vypnutým topením.