Nebude to lehká cesta. Rozhodně nebude krátká. Nejenže není jasně vidět kam jdeme, ale ani obzor nám nenapovídá, zda jdeme správným směrem. Již víme, že ne vždy jsme šli tou nejkratší cestou a v obavě před další zacházkou jdeme raději pomalinku, bez prozpěvování a radostného skákání.
Asi tak bych charakterizoval pokusy o využití informačních a komunikačních technologií (ICT) ve vzdělávání v České republice.
V jedné studii sepsané moudrými hlavami pedagogických expertů Evropské unie jsem se kdysi dočetl, že ICT jsou hlavním prostředkem inovace školských evropských systémů. Od té doby tu větu nosím v hlavě a pořád čekám, kdy začnu hromadně nalézat konkrétní důkazy jejího uskutečnění. V kontextu základního školství však předložené důkazy stále postrádají průkaznost.
Nástup nové pedagogické reality spatřovat lze. Nevidím jej ale ani tak v ICT, jako v samotných dětech a jejich rodičích. Dnešní žáci jsou jiní, nežli ti před deseti lety. Mnozí učitelé (a vůbec velká část národa) si myslí, že jsou drzejší, zpupnější a nesoustředění. Ono to tak skutečně vypadá (zkuste strávit jednu vyučovací hodinu v náhodně vybrané ZŠ). Přesto bych spíše řekl, že dnešní děti jsou více otevřené, samostatnější, více tolerantnější. Bezpochyby si dovolí více vůči autoritám. Ty z toho mnohdy usuzují předchozí negativní závěry. A jejich rodiče již také nejsou to, co bývalo. Čím dále větší část z nich jde za kvalitou, je ochotna více obětovat (většinou peněz) a očekává od škol kvalitní servis. Reflektuje tuto změnu klimatu české školství dostatečně?
Ona zmíněná věta odborníků EU reálný základ má. ICT není možné začlenit do vzdělávání pouze jako další předmět. ICT může být ve škole skvělým nositelem změny. Nejdříve si ale musíme ujasnit, jaká změna nastala a k čemu směřuje.
Pokusím se uvést příklad. Již dlouho se ví, že konstruktivizmus, na rozdíl od ustupujících instuktivních metod výuky, je vhodným prostředkem pro aplikaci ICT ve vzdělávání. Také se toho hodně napsalo. Dokonce tolik, že jeden z jeho protagonistů, Seymour Papert z MIT, jej raději ve svých pracích kvůli devalvaci teoretiků vzdělávání přejmenoval na konstrukcionismus. Vygůglovat na Internetu práce o aplikaci konstruktivně pojatých úloh pro žáky není problém. Vyvíjet vlastní tvořivé kreace pomocí stavebnice Lego nebo používat programovací jazyk Logo vyžaduje od žáků vlastní aktivitu, invenci, přemýšlení, vyvolává zájem. Přesto se s těmito moderními metodami na českých školách téměř nesetkáme. A není to kvůli financím.
Konstruktivně pojatá zadání úloh nejsou striktně svázána pouze s počítačovými a technickými prostředky. Samotný Internet je natolik úžasným zdrojem i trenažerem, simulátorem i aplikátorem poznání, že je na něm možné vytvořit zajímavé konstruktivistické zadání pro jakýkoliv předmět. Přesto to činí málokdo.
Po revoluci se ozývaly názory, že bude třeba vyměnit celou garnituru učitelů. Doba ukázala, že to nutné nebylo. Přerod do demokracie zvládly víceméně bez problémů i „staré struktury“. Hovořit dnes o tom, že ICT bude efektivně schopna využívat ve vyučování pouze nastupující generace učitelů, jsem zatím neslyšel. Asi je to tím, že současní absolventi pedagogických fakult zatím nepodávají k podobným úvahám záminku. Fosilní pedagogické fakulty produkují učitele podle stále stejného scénáře jako dříve. ICT jde jaksi kolem nich.
Čeští didaktičtí odborníci se k ICT ve vzdělávání téměř nevyjadřují, nebo jen velmi okrajově. Velmi signifikantní jsou výsledky výzkumu, který prováděl Jiří Zounek z Ústavu pedagogických věd FF MU. Zaměřil se na obsahovou analýzu pedagogických médií ve vztahu k ICT. V letech 1998 až 2003 zabíralo téma ICT v odborných pedagogických časopisech 1,6 % prostoru, v časopisech pro širší pedagogickou veřejnost 2,5 %. Ještě smutnější zprávou je, že od roku 1999 se tento prostor stále zmenšuje a to paradoxně přesto, že zejm. druhá skupina časopisů explicitně deklaruje svůj pozitivní vztah k inovacím ve školství.
Od věrozvěstů moderních vyučovacích metod jsem se dozvěděl, že inovace musí přijít odspodu. Tedy ze škol, od učitelů, od samotných žáků. A to se skutečně děje. Mnoho žáků umí ICT využívat pro vyučování lépe, nežli jejich učitelé. Na několika každoročních konferencích věnovaných ICT ve vzdělávání se můžeme setkat s učiteli, kteří si cestu k ICT našli. I tam ale převládají příspěvky věnující se ICT jako smyslu výuky, nikoli jako jejímu prostředku.
Pedagogická věda v oblasti ICT v ČR zkrátka zatím spíše přešlapuje. Svádět to na nedostupnost techniky je alibistické. Ve školách počítače povětšinou jsou a učitelé se je pomalinku učí pedagogicky vhodně využívat. Hektický Moorův zákon bohužel v metodice a didaktice neplatí.