Sleduji pravidelně a se zájmem některé české odborné weblogy. Je to velmi zajímavé a to jak po stránce odborně-technologické, tak po stránce, řekněme, lidsky-psychologické. Na českém webu vzniklo za poslední rok poměrně slušné množství těchto internetových deníčků. Píší je lidé různého věku, různé odbornosti, s různými životními zkušenostmi o různých událostech. Společné mají především to, že jsou vždy dílem konkrétního autora, který má nějaké nutkání ostatním něco sdělit.
Obecně můžeme české weblogy rozdělit na dvě skupiny: na osobní, reagující na podněty ze života příslušného autora, a na odborné, například novinářsky nebo technologicky zaměřené, ve kterých se autoři snaží své čtenářské komunitě přiblížit některé vlastní postřehy, řešení zajímavých problémů, zajímavosti ze svého oboru. Definovat, co to přesně weblog neboli blog je a jaký je jeho potenciál, je nad rámec této rubriky a mých sil. Před prázdninami se tomuto fenoménu věnovaly snad všechny internetové servery z IT branže s takovou měrou, že to vypadalo, že kdo nebloguje nebo alespoň blogy nesleduje, jako by ani Internet nepoužíval.
Snažím se sledovat odborné weblogy zabývající se problematikou tvorby webových stránek, zajímám se o informační architekturu. Je to pro mne výborný zdroj kvalitních informací, který mě kromě stráveného času vlastně nic nestojí. České odborné weblogy, které tuto problematiku mají ve svém vínku, trpí jednou, téměř fascinující, vlastností. Všichni autoři sledují velmi ostražitě své blogerské kolegy a jakmile na jejich stránkách objeví něco zajímavého, hned o tom napíší do blogu svého. Tedy nejen o samotném popisovaném faktu, ale také o tom, že kolega XY na svém blogu XY.cz příslušný fakt komentuje a komentují jeho komentář. A takhle se postupně přidávají další a další blogy. Těžko bych asi hledal lepší příklad, který ilustruje hypertextovost a „pavučinovitost“ webu. Z několika stránek se tak rázem během pár hodin stane propletenec vzájemně na sebe poukazujících komentářů (a nebývá to zrovna zřídka, kdy je prvotním popisovaným faktem článek nějakého anglofonního blogera).
Ačkoliv se může tento systém zdát legrační, má své výsledky. Často tím blogerská komunita dospěje v dané problematice k nějakému konsenzu, nebo se tím alespoň rozdělí na tábory přívrženců a odpůrců. Časem si čtenář mezi blogery najde své oblíbence a začne jejich názorům přikládat význam (platí to samozřejmě i opačně). Někteří blogeři se tak neformálně stávají téměř kultovními osobnostmi, a čtení jejich blogu patří ke společenskému bontonu.
Téma českého blogování jsem uvedl proto, abych zde nastínil jeden zajímavý problém, který má co do činění se vzděláváním. Několik dní letošních prázdnin patřil mezi blogerská témata ukázkový flame war. Předmětem sporu bylo obvinění jednoho známého blogera. Ten je díky svému rozsáhlému weblogu a angažovanosti projevující se obrovským množstvím odborných rad, názorů a článků považován za profesionála na informační architekturu a za neoficiálního guru tohoto oboru v republice.
Jádrem pudla bylo poukázání na osobní reference tohoto guru. Jeho weblog zabývající se mj. problematikou použitelnosti a validity zdrojového kódu stránek, totiž sám validní není. Taktéž web, který je jako jediný uveden v referencích. Design stránek je prehistorický, některé nejsou aktualizovány několik let. Zcela zásadní prohřešky proti strategii, kterou guru vždy prosazoval a navíc za autorem nestojí desítky úspěšně realizovaných webů.
Stovky konzultačních hodin v desítkách firem, testy použitelnosti, uživatelské průzkumy pro velké internetové projekty či analýzy chování uživatelů velkých zahraničních webů nebyly pro žalující stranu dostatečným argumentem. Podle tohoto žalovatele (samozřejmě také aktivního blogera) nemá právo člověk, za kterým nestojí dostatečná prokazatelná praxe, učit, poučovat a radit ostatním.
To je velmi zajímavá úvaha. Zvláště, pokud ji přeneseme do školského prostředí. V našich školách učí převážně lidé, kteří nikdy nic jiného nedělali a tak jim praktické dopady z jejich oboru mohou skutečně unikat. Na druhou stranu je těžké se za to na ně zlobit. Kdyby se věnovali praxi mimo školství, možná by za katedrou neskončili a dost možná by jim chyběly potřebné pedagogické zkušenosti, získávané pouze léty vyučování.
Můj názor na tuto otázku praxe učitelů (tedy těch, co vědomosti předávají, od nichž by se lidé měli rádi a dobrovolně učit) se sem již nevejde. Asi si na to budu muset založit vlastní weblog.
P.S.: Ještě malá poznámka k weblogům – normativně přidělované prostředky vázané na vzdělávání učitelů jsou stanoveny na 55 Kč na žáka a rok. Kolik literatury, časopisů, seminářů a konferencí si za to může průměrně učitel dovolit, netřeba komentovat. Pokud by se weblogy staly masově rozšířeným fenoménem pokrývajícím širší oblasti vyučovaných předmětů a byly pro učitele lákavé (čtenářsky i autorsky) možná by mohly přispět v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Školu to téměř nic nestojí.