V letošním roce měly české školy již počtvrté možnost žádat o grant na podporu využívání ICT ve vzdělávání. Ministerstvo školství jim na základě vypracovaného návrhu zamýšleného projektu poskytne finance na jeho realizaci. Jako člen krajských a národních hodnotících komisí jsem celý měsíc zasvětil probírání se stovkami žádostí. Při té příležitosti se mi nemohla nevybavit teorie memů.
Podle Wikipedie je mem termínem pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Memy se šíří z generace na generaci nikoli pohlavním stykem, ale výchovou, vzděláváním a mezilidskou komunikací. Memy jsou myšlenky, které se nejčastěji objevují jako ustálené kombinace slov.
Zjednodušeně lze říci, že jde o to znát ta správná slova, která právě frčí. A na které ministerstvo slyší. Probíhající reforma školství by měla zásadně změnit encyklopedicky zaměřené vzdělávání na moderní školství znalostní společnosti. A k této reformě se váže nemalá množina memů. Jako nit prochází od bílé knihy českého školství, přes rámcové vzdělávací program až po školní vzdělávací programy. A najdeme je i v povídání o klíčových kompetencích, na kterých reforma vlastně stojí.
Další skupina memů je vlastní IT průmyslu. Stačí otevřít nějaký počítačový časopis a již z obsahu jich na nás několik vykoukne.
Žadatelé o granty hojně využívají obě množiny. Kombinace slov jako elektronické portfolium žáka, integrativní předmět, interdisciplinární vztahy, kreativní využití ICT, informační gramotnost, digitální rozdělení, konvergence služeb, web 2.0, posílení klíčových kompetencí nejsou sice vždy skutečným memem, ale z hlediska snahy o docílení dojmu odbornosti je to úplně jedno.
Upřímně řečeno, ani sofistikovaný newspeak projektu postavenému na zcestné myšlence nepomůže. Některé hodnotitele nadměrné používání memů v žádostech spíše dráždilo a slabší povahy z toho neměly dobrý žaludek. Bohužel, v žádné lékárně lék v duchu informační ekologie na ochrana před psychickou infekcí rychle se šířících memů sehnat nelze.