Školy stavějící na pedagogické tradici versus školy snažící se uplatnit moderní a inovativní přístupy. Článek ale není ani tak o rozdílech těchto dvou přístupů, jako spíše o tom, jací lidé dnes stojí u kormidla změn. A zda to myslí upřímně:-)
Od devadesátých let se můžeme v Čechách setkat s nástupem tzv. alternativní pedagogiky. Konec komunistické éry umožnil veřejně hlásat přesvědčení, že dříve vychvalovaná úroveň českého tradičního školství má své limity. Faktografické znalosti a vědomosti, které byly znakem učence minulých let, nově pojatý životní styl vytlačuje do pozadí. Lépe se uplatňují lidé, kteří jsou spíše schopni samostatně přemýšlet, vymýšlet nové věci, informace vyhledávat, třídit, zužitkovat, pracovat v týmu. Frontální transmisivní výklad nové látky (zpravidla verbální přenos poznatků) přestává být považován za efektivní a upřednostňuje se skupinová práce a kooperativní vyučování.
Někteří odborníci na vzdělávání začínají akcentovat procesy učení. V některých školách, které se z tohoto pohledu rády nechávají nazývat alternativními, se tyto procesy upřednostňují před samotným vzdělávacím obsahem. Během patnácti let po revoluci tento trend prodchnul celé české školství tak, že se ruší zažité předměty. S novým Školským zákonem přicházejí tzv. vzdělávací oblasti.
Je zajímavé sledovat, jak tato změna škol prorůstá českými školami odspodu a je podporována hlavouny odshora. Nejjednodušší bylo přesvědčit mateřské školy. Ty nenavazují na žádný předchozí způsob institucionalizovaného vzdělávání a tak mohly začít od zelené louky. Dnes již i Česká školní inspekce konstatovala, že na prvním stupni se daří zvládat tyto nové metody práce mnohem lépe, nežli na druhém stupni ZŠ a na školách středních. Tam tento přerod pedagogického myšlení zažívá nemalé bolesti, například v konfrontaci se stárnoucí skupinou českých učitelů.
Zajímavé je poznání, že moderní metody vzdělávání veřejně propaguje a dělá jim mediálně zajímavou záštitu pouze několik pedagogických univerzitních odborníků zvučných jmen. A pak několik ředitelů, kteří svoji kariéru na alternativní škole založili. Proti myšlenkám těchto hochů, kteří spolu mluví si dnes dovolí veřejně vystoupit jen málokdo. Oficiálně podporují přechod k nově pojatým školním vzdělávacím programům asi všichni klíčoví pracovníci MŠMT a vysokoškolští pedagogové z fakult, zabývajících se přípravou učitelů. Nebo si svůj nesouhlas nechávají pro sebe z čistě utilitaristických důvodů. Čekají, až se spirála vývoje zase vychýlí na opačnou stranu. Smutné je, že mnoho takových lidí působí také na klíčových pozicích státních organizací, které jsou novou kurikulární reformou pověřeny.
Když se rozhovořím s nějakým vysokoškolským pedagogem, který pracuje například na nějakém pajdáku, rychle se dozvím, že současný trend je správný. Po pár minutách diskuse se ale dostaneme k tomu, že podle jeho názoru je přeci jen stěžejní vzdělávací obsah, dobrá poznatková základna. Že současný vývoj příliš upřednostňuje metody a formy pedagogiky. Alternativci dobře ví, jak děti učit. Tradicionalisté (zejména vysokoškolští učitelé) si zase myslí, že vědí, co učit. Obě fronty se v definici jak a co neshodnou.
Popsaná situace mi něco připomíná. Když se v diskusi s učiteli rozhovoříme o využívání ICT ve vzdělávání. Zpočátku je každý pro. Po delším rozhovoru je patrné, že počítače ano, ale pouze okrajově. Málo který praktikující učitel si dnes dovede představit využití ICT vybavení tak, jak to ve svých vizionářských prezentacích předvádí Bill Gates nebo Steve Jobs.
Ve školách se stále vede diskuse, zda počítače má význam ve větší míře ve vzdělávání využívat. Oficiálně jsou všichni pro, málo kdo se postaví do opozice. V praxi to realizuje málokdo. A když, tak většinou víceméně okrajově, pouze v několika vyučovacích hodinách ročně. A není to jen nedostatkem vhodného hardware a software.
ICT má z tohoto pohledu jedno kouzlo. Může být jak v tradiční pedagogice, tak v inovativních alternativách. Stoj na učení, programové učení, vyučovací automaty, testování, komunikace, zdroj informací, LMS, distanční vzdělávání, umělá inteligence – to vše a mnohé další je možné využívat v hodinách s žáky a studenty. Mnohem jednodušší je ale podporovat moderními technickými prostředky tradiční vzdělávání. Inovativní metody vedoucí k samostatnosti a diferencující přístup ke každému žáku zvlášť se v praxi realizují mnohem, mnohem obtížněji.
Na Internetu lze nalézt mnoho žhavých diskusí o tradiční a inovativní pedagogice. Pod rouchem anonymity zde planou žhavé diskuse o výhodách a nevýhodách obou vyhraněných přístupů. O využívání ICT v nich ale nenalezneme téměř nic. Není to překvapující – ICT jde stále jaksi bokem zájmu učitelů. Ale to se už začínám opakovat.