K informatizaci škol existuje mnoho cest. Cesta zvolená u nás, tedy generální dodavatel zajišťující služby školám, je v evropském kontextu ojedinělou výjimkou. Nahlédněme k jednomu z našich sousedů a přesvěčme se, že to jde i jinak. A lépe.
První týden v listopadu 2003 jsem se účastnil jedné pětidenní zahraniční odborné konference. Konference měla národní charakter, přijelo na ní 450 účastníků z celé země, probíhala ve třech objektech, sponzoroval ji národní telekom a firmy jako HP, Cisco či Lego. Součástí konference byly plenární přednášky, workshopy, tématické sekce, videokonference, prezentace sponzorů. Účastníci měli možnost přístupu na Internet v počítačových učebnách, prostřednictvím pevně připojených vlastních notebooků nebo prostřednictvím bezdrátové lokální sítě. Konferenci přišel zahájit státní tajemník z ministerstva a primátorka města, zaštiťovala ji poslankyně parlamentu. Až potud nic neobvyklého.
Pro nás nevídané začíná až když dodám, že se jednalo o konferenci učitelů, kteří se aktivně snaží o informatizaci školského systému. A ještě více překvapivé když dovrším, že konference se konala na východním Slovensku, ve městě s najdlhším šošovkovitým námestím, ve Spišské Nové Vsi. Název konference nese stejně jako právě probíhající pátý rok tohoto projektu hrdý titul Infovek. Jedná se o projekt obdobný naší Státní informační politice ve vzdělávání, která startovala zhruba rok po vyhlášení Infoveku. Startovní pozice měly oba státy víceméně stejné a tak mi to prostě nedá a nevyhnu se srovnávání.
Infovek i SIPVZ mají obdobné cíle, ale v jejich dosažení šel každý jinou cestou. Liší se svojí podstatou a svými výsledky. Zatímco české Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy si se SIPVZ víceméně neví rady a díky negativní mediální nálepce by ji nejraději hodilo přes palubu, Ministerstvo školstva SR považuje Infovek za jeden ze svých nejúspěšnějších projektů. A co je nejdůležitější, obdobně jej hodnotí i samotní učitelé.
Infovek totiž není o nákupu jednotného balíku produktů a služeb pro školy formou silného generálního dodavatele. Nejde v něm o jednorázové celoplošné vybavení všech škol technikou, ale o postupné zapojování škol, které o to projeví zájem. Každá škola, která chce být zařazena do Infoveku, musí nejprve vypracovat školní projekt využití informačních a komunikačních technologií. Pokud je následně vybrána, pak od Asociácie Projektu Infovek dostane několik počítačů, kvalitní připojení na Internet, tiskárnu, skener, tablet, edukační balíček se vzdělávacími programy a balíček pro sestavení počítačové sítě. Ten je z hlediska iniciativy školy velmi důležitý, protože je na škole, aby si dodané kabely, switche a další prvky lokální počítačové sítě sama zapojila. Školní informatici se tak musí aktivně podílet na budování svého království, čímž se jaksi podružně mnoho naučí. Mnohem méně profesionální řešení nežli dodávka realizovaná profesionální firmou. Jenže tento princip funguje a vede k dalšímu rozvoji. O projekt je obrovský zájem a o konkrétních způsobech využití počítačů ve vyučování se zde běžně vedou sáhodlouhé diskuse.
Na Slovensku vědí, že klíčovým středobodem úspěchu jsou lidé, tedy v tomto případě učitelé. V průběhu prázdnin organizují letní školy Infoveku, po dobu školního roku fungují tréninková centra, která poskytují modulové kurzy využívání ICT a jednou za rok pořádají právě zmíněnou konferenci Infovek pro učitele ZŠ, SŠ a VŠ. Každý učitel musí na závěr vzdělávacího kurzu či školení vypracovat a obhájit závěrečný projekt aplikace ICT do svého předmětu. Učitelům jsou k dispozici velmi kvalitní metodické materiály zabývající se integrací ICT do vyučování.
Ani Infovek není samozřejmě ráj informatiků na zemi. Postřehnutelné chvilkové zaváhání druhé Dzurindovy vlády k další podpoře Infoveku může být chápáno v době ekonomické reformy jako určitý signál ochlazení. Finanční podpora, která je pro projekt vyčleněná ze státního rozpočtu, je ve srovnání se SIPVZ téměř směšná (oproti pětiletému rozpočtu SIPVZ ve výši 7,8 miliard korun spotřeboval Infovek 891 milionů SK), ale možná právě proto se daří peníze ohlídat a využívat smysluplně.
Podobná konference s obdobným rozsahem a zaměřením se v Česku nikdy nekonala. Tři nevýznamnější celonárodní ICT konference pro učitele se utápí ve finančních problémech, v nedostatku sponzorů a v nezájmu ze strany MŠMT. Návštěvníky takových konferencí jsou většinou učitelé informatiky a podle nich jsou většinou laděny i příspěvky. Jenže na Infoveku jsem pozoroval mnoho mužů a žen spíše středního věku, kteří toho o nitru počítačů mnoho nevědí, ale zato s jiskrou v oku a s východním temperamentem diskutují problémy, jaké úžasné výsledky může mít pro žáky skvělé hraní si s koritnačkou v Logu. Představa, že by se o českou kantorskou konferenci o počítačích zajímal a i ji navštívil primátor města, poslanec parlamentu a někdo z ministerstva, je pro české organizátory spíše neuskutečněnou vizí.
Po nádherné hornaté krajině a bryndzových haluškách je Infovek další věcí, kterou Slovákům závidím.